Když se řekne Arménie, možná si představíte biblickou horu, starobylé kláštery nebo arménský koňak. Ale tahle země má v rukávu i pár překvapení. Od venkovských pastvin, kde se zastavil čas, až po města, kde vás do nosu praští lehký závan sovětského patosu, je Arménie zemí kontrastů, které stojí za to zažít. A to říkám i přes to, že to nejsou mé oblíbené tropy.
Představte si živá města plná kaváren, tržnic a rušných ulic, která na první pohled působí moderně, ale místy jako by se zastavil čas. Ve stínu panelákových sídlišť a monumentálních betonových staveb stále dýchá sovětský patos – široké bulváry, opuštěné továrny a sochy, které připomínají dávné ambice minulého režimu.
A pak přichází kontrast. Stačí opustit města a vydat se do hor, kde čas plyne jinak. V klidných vesnicích obklopených vinicemi a pastvinami jako by se zastavil svět. Tady vládne ticho, které jen občas naruší vítr nebo zvuk zvonů ze starobylých klášterů, jež vyprávějí příběhy sahající tisíce let do minulosti.
Den 1 – Jerevan – Vanadzor
První den naší arménské cesty začal přistáním v Jerevanu po letu z Vídně. Na letišti na nás čekalo rezervované auto – sovětský zázrak techniky jménem Lada Niva. Jen co jsme vyrazili, za našimi zády se začalo odehrávat úžasné divadlo: nádherný východ slunce, při kterém se na obzoru majestátně rýsovaly vrcholy Velkého a Malého Araratu, zalité zlatavými paprsky. Dokonalý začátek! A zároveň příslib a závazek přírody do dalších dnů.kdy se Ararat vypravím fotit. Ale to předbíhám.
Naše první zastávka vedla ke klášteru Hovhannavank, tyčícímu se na okraji kaňonu řeky Kasagh. Odtud jsme pokračovali přes průsmyk Debed (kde byla nahoře poctivá nula) směrem do města Vanadzor. Tady na nás poprvé dýchl ten nezaměnitelný sovětský patos: paneláková sídliště, opuštěné továrny a zchátralé průmyslové komplexy, které kdysi vyráběly textil.
Po krátkém dvouhodinovém odpočinku v hostelu jsme se vydali dál údolím Lori do Alaverdi. Tam jsme navštívili klášter Sanahin a zajímavé Muzeum bratří Mikojanů. Z nich je zajímavý jen ten, který stojí za designem a vývojem stíhaček MiG. Ten druhý? Upřímně, byl to mega bolševik a tak nestojí za řeč…
Večer jsme se vrátili do Vanadzoru, prošli se městem a užívali si jeho klidnou atmosféru. Na závěr dne jsme si dali lahodný lula kebab v jednom z místních kiosků.
Den 4 – Vanadzor – Areni
Druhý den naší cesty začal mrazivým ránem ve Vanadzoru – teploměr ukazoval minus dva stupně. Slunce ale hřálo a my si hned ráno z pouličního automatu koupili kafe za 100 dramů (tedy, kafe já, Sebastian horkou čokoládu), které nás postavilo na nohy.
Vyrazili jsme směrem k jezeru Sevan. Za Dilidžanem jsme si dali snídani docela velkém motorestu, kde jsme narazili na snad nejvyleštěnější Ladu, jakou jsme kdy viděli. Byla vystavená před vchodem jako klenot. Po jídle jsme pokračovali ke klášteru Sevanavank, který se tyčí na poloostrově uprostřed jezera. Výhled byl úžasný – třpytivá vodní hladina obklopená horami se zasněženými vrcholky. Jen ti Rusové kolem…ale co, na to si tu člověk musí zvyknout.
Další zastávkou byl Noratus Cemetery, historický hřbitov plný starobylých chačkarů. Kousek za Noratusem jsme se pak zastavili na Mikayelyan Family Farm, kde jsme ochutnali skvělý domácí sýr a nakoupili sušené maso na další cestu.
Od břehů Sevanu jsme zamířili do hor směrem k průsmyku Sulemayi Lerrnants’k‘ a k Orbelian Caravanserai, staré zastávce karavan. Cesta byla nádherná, s výhledy na horské vrcholy a údolí, která nás nepřestávala bavit.
Na závěr dne jsme ještě stihli návštěvu kláštera Noravank. Dorazili jsme tam právě ve chvíli, kdy zapadající slunce vytvořilo krásné světelné efekty na okolních skalách. Byl to perfektní závěr druhého dne naší arménské cesty. Pak už jen chvilka do Areni, večeře a spát.
Třetí den naší cesty jsme začali brzy ráno v Areni. Po rychlé snídani jsme naskočili do naší Lady Nivy a vyrazili směrem na Yeraskh. Cesta nás vedla kolem kaňonu Hells a přes území poblíž Karki, ázerbájdžánské enklávy uvnitř Arménie, kde se krajina začala otevírat. V Yeraskhu, hraničním městě s Ázerbájdžánem a jen kousek od hranic s íránským Kurdistánem, se nám ukázaly oba Araraty ve své plné kráse. Jsou opravdu majestátní. Další zastávkou byl Chor Virap, kam mě táhl ten ikonický výhled – klášter na pozadí Araratu, který vypadá, jako by hlídal celou krajinu. Tenhle pohled je prostě klasika a takovým symbolem celého regionu.
Pokračovali jsme dál podél cesty směrem k jezeru Azat. U jednoho ze stánků jsme koupili skvělé sušené ovoce – švestky, meruňky, broskve – a k tomu ještě divokou sušenou mátu. Od Azatu jsme zamířili do Garni, kde jsme si prohlédli starověký chrám, ale návštěvu nedalekého kláštera Geghard jsme nakonec vynechali.Počet turistů a zlodějské ceny za parkování mě rychle přesvědčily, že bude lepší zamířit rovnou do Jerevanu.
Večer jsme se v Jerevanu zastavili v supermarketu Yerevan City, kde jsme doplnili zásoby. Večer jsme se v Jerevanu ještě stavili v supermarketu Yerevan City, kde jsme doplnili zásoby. Pak ještě chvíle na osvětleném náměstí Republiky, kde jsme si jen sedli vychutnávali si atmosféru nočního města a pak už jen jít spát.
Čtvrtý a poslední den v Arménii jsme začali opravdu brzy ráno, protože cíl byl jasný – východ slunce ozářující Ararat a Chor Virap. Letíme potemnělým Jerevanem, který ještě hluboce spí. Jsme na místě, je 6:30, mínus 5 stupňů a divadlo začíná. A stojí to za to.
Vracíme se zpět a po snídani vyrážíme na návštěvu továrny Ararat. Hora Ararat je symbolem celé země, ale stejné jméno nese i legendární koňak. Další zastávkou bylo největší tržiště v Jerevanu – Armenian Market. Je tu vše, od zeleniny, bylinek, koření a sušeného ovoce až po sýry, čerstvé maso a ryby z jezera Sevan. Cesta na trh jasně ukazuje, že v Arménii je stále živé dědictví – míjeli jsme budovy s jasnými stopami sovětské éry: hvězdy, srpy, kladiva a monumentální sochy. Některé pocházely přímo z té doby, jiné byly novější, ale zachovaly si ten charakteristický ráz. Na oběd jsme se zastavili v útulné kavárně Mirzoyan Library. Byla to skvělá příležitost vychutnat si klid a dobré jídlo před dalším objevováním města.
Odpoledne jsme navštívili starověké ruiny města-pevnosti Teishebaini, které vyprávějí příběhy Urartského království, a zastavili jsme se u Památníku genocidy Arménů. Ten zase připomíná jiný, temnější příběh. Večer jsme si naposledy vychutnali arménskou kuchyni v restauraci Anteb a poté zamířili na letiště.
Views: 28
