• Afrika
  • Amerika
  • Asie
  • Evropa
  • Karibik
  • Oceánie
  • Rady a inspirace
  • Průvodce
  • Přednášky
  • Kontakt
Live and Tavel
Tag:

cesty

Tipy

Plán nebo spontánnost?

by Petr Hingar 12 května, 2025
written by Petr Hingar

Plánovat, nebo neplánovat cestu?

Cestování je nádherným způsobem, jak objevovat svět, poznávat nové kultury, vybočit z rutiny a zažít dobrodružství. Ale před každou cestou se dříve či později vynoří zásadní otázka:

Mám si vše detailně naplánovat, nebo vyrazit bez pevného itineráře a nechat se vést intuicí?

Odpověď není černobílá. Oba přístupy mají své místo – a ideální je najít rovnováhu. Pojďme si rozebrat výhody, nevýhody i praktické tipy pro oba přístupy, doplněné o reálné zkušenosti z cest.

Proč plánovat dopředu?

✅ Výhody detailního plánu:

Plánování předem není jen doménou puntičkářů. I dobrodružně laděný cestovatel dokáže ocenit, když ví, kde složit hlavu nebo jak se dostane z bodu A do bodu B. Včas naplánované přesuny vám umožní vyhnout se nekonečným frontám na autobusové nádraží nebo drahým letenkám v posledních dnech před odletem.

  • Časová efektivita – minimalizace zbytečných přesunů a čekání.
  • Finanční úspora – včasné rezervace často výrazně snižují náklady.
  • Zajištění oblíbených aktivit – některé atrakce jsou bez rezervace nedostupné.
  • Větší klid na duši – pro mnohé uklidňující rámec namísto chaosu.

Máte-li jasnou představu o tom, co chcete zažít, plán vám pomůže předvídat dostupnost atrakcí, nároky na dopravu i možné komplikace. Pro mnohé je pak samotné plánování tak trochu cestováním v předstihu – hledání inspirace, procházení map, blogů a průvodců může být radost samo o sobě.

📌 TIP: Při plánování si určete základní kostru cesty – hlavní místa a přesuny. Ale každý den nechte 30–50 % volný. Budete mít kam zařadit nové impulzy nebo jen vydechnout. 

V článku „Cestovní itinerář krok za krokem, ale …existuje univerzální způsob?“ se dozvíte, že plánování není jen o tom „mít všechno pod kontrolou“, ale především o tom, mít čas a prostor si cestu opravdu užít.

Co nezapomenout při plánování:

Plánování není jen sestavení itineráře. Je to komplexní příprava, která zahrnuje pochopení místa, kde se budete pohybovat. Zjistěte si, kdy je sezóna, jak funguje doprava, jaké zvyklosti mají místní lidé a zda se třeba nekonají státní svátky, které mohou ovlivnit dostupnost služeb.

  • Zohledněte sezóny, svátky, klima i časová pásma.
  • Nechte prostor pro změny – žádný plán nemusí být dogma.
  • Zálohujte dokumenty online i offline.
  • Využijte technologie: Offline mapy (např. Maps.me), plánovače spojení, rozpočtové nástroje.
  • Sbírejte tipy v komunitách a na blozích – ale berte je s rezervou.

Dobře poslouží i digitální nástroje – od offline map přes správce rozpočtů po sdílené dokumenty s přáteli. Ale pozor: nikdy neplánujte „nadoraz“. Ideálně si nechte každý den alespoň nějakou volnou hodinku – na kafe, na zpoždění nebo prostě jen tak.

📌 TIP: Vytvořte si kontrolní seznam pro každou část cesty (před odjezdem, ubytování, aktivity, doprava), a přístup k němu mějte offline. I v džungli bez signálu vám může zachránit nervy..

Doporučujeme také: https://liveandtravel.cz/8-tipu-jak-na-levne-letenky/ nebo Indie: specifika, realita dopravy, aneb chceš-li poznat duši Indie, cestuj čím to jde..

Proč se někdy neplánovat vyplatí?

Výhody spontánního cestování:

Existuje cestovatelské krédo: „Čím méně představ, tím větší dobrodružství.“ A právě to platí u volnějších cest. Pokud vás neláká přesně nalinkovaný program a raději se necháváte vést náhodou, jste pravděpodobně „spontánista“. Takové cestování přináší často překvapivě hluboké zážitky, přátelství i objevné momenty mimo turistické trasy.

  • Volnost rozhodování na místě.
  • Autentické zážitky mimo turistické trasy.
  • Možnost reagovat na aktuální tipy a náladu.
  • Vnitřní růst díky adaptaci na nové situace.

Navíc máte šanci reagovat na aktuální dění: když vám někdo doporučí festival, místní trh nebo opuštěnou pláž, můžete prostě změnit směr. Někdy stačí jít pěšky z autobusového nádraží o ulici dál a ocitnete se v úplně jiném světě.

Podívejte se například na článek “ Francouzská Guyana: kde džungle šeptá francouzsky „, kde selhával jeden plán za druhým – a přesto šlo o super cestu a kupu zážitků.

📌 TIP: Nechte si prostor alespoň 1–2 noci bez rezervace – třeba jen na začátku nebo konci cesty. Naučíte se důvěřovat sobě i náhodě. A když to nevyjde? Tak máte záložní plán.

 Rizika a limity spontánnosti:

Spontánní cestování není pro každého. Vyžaduje schopnost adaptace, jistou praxi a nadhled. Čekejte, že občas narazíte:

  • Vyšší náklady – last-minute bývá dražší.
  • Nedostupnost služeb a ubytování.
  • Stres z nejistoty, pokud nemáte plán B. Tedy..tenhle bod platí jak u koho 🙂
  • Víza a byrokracie – někdy vyžadují konkrétní rezervace.

Bez alespoň minimální přípravy to může být náročné. A taky dražší. Last-minute lety a hotely nejsou obvykle příznivé pro rozpočet. Proto se hodí mít „krizový plán“ nebo aspoň univerzální aplikaci pro hledání ubytování a spojů.

📌 TIP: Pokud se vydáváte na delší cestu bez plánu, vytvořte si „únikovou mapu“ – klíčová města, letiště, kontakty a ceny. Pomůže vám znovu nabrat směr, když se věci zkomplikují.

Tak co tedy – plánovat, nebo ne?

Zkušenosti napovídají: nejlepší cestování kombinuje obojí.
Plánujte kostru: přílety, přesuny, první noci. Ale ponechte si svobodu reagovat. Nejhezčí momenty většinou přichází tam, kde by je žádný itinerář nedokázal předpovědět.

Například plánujte přibližně 60 % základního rámce cesty. Zbytek nechte volný. To vám dává jistotu i prostor pro intuici.

A nakonec?

Cestování není jen o tom, kam jedete, ale jak se rozhodnete jít.
Pečlivé plánování přináší jistotu a úsporu, zatímco otevřenost vůči nečekanému vám dá prožít momenty, které žádný itinerář nevymyslí.

Zkuste si naplánovat rámec a pak se nechte unášet proudem. A když se něco pokazí? I to je součást cesty. Právě v těch momentech často vznikají příběhy, které si budete pamatovat navždy.

Co dál?

  • Projděte si mé cestovatelské průvodce – najdete tam inspiraci pro plánování i neplánování – 
  • Podívejte se do sekce Rady a inspirace, kde najdete rady z praxe pro všechny typy cestovatelů.
  • Nebo se začtěte do úvah kolem cestování různě na webu,pokud vás zajímá i filozofie svobodné cesty i výpravy s itinerářem.

A jak to máte vy? Plánujete, nebo necháváte osud, ať rozhodne?

Views: 16

12 května, 2025 0 comments
0 FacebookTwitterPinterestOdnoklassnikiRedditEmail
Francouzská Guyana
Francouzská Guyana

Francouzská Guyana – mezi monzunem, džunglí a (ztracenou) historií

by Petr Hingar 2 dubna, 2025
written by Petr Hingar

Když se řekne Francouzská Guyana, většina lidí jen pokrčí rameny. Někdo možná slyšel příběh Henriho Charrièra, známého jako Motýlek., jiný odpoví ve stylu: „něco v Jižní Americe, někde vedle Surinamu, ne?“ Realita je ale daleko barevnější – i temnější. Tahle zámořská část Francie je divoká, nezkrotná, plná kontrastů a překvapení.

A já se tam v březnu 2025 vydal. V období sucha, které… se nekonalo.

Guyane_map

Když se bavíme o tropech, tak většině naskočí obrázek bílých pláží, průzračného moře a kokosových palem. Jenže jaká je Francouzská Guyana v reálu? Jiná, je to trochu jiný příběh.  Pobřeží lemují nekonečné mangrovy a bahnité mělčiny. Moře má kalnou hnědošedou barvu, obří řeky jako Maroni, Oyapock nebo Approuague do něj totiž splachují tuny hlíny z pralesa. Pláže tu skoro nejsou, a když už, tak rozhodně ne na opalování. Francouzská Guyana není prostě destinace nádherných pláží.  Ale pokud někdo jako já hledá  džungli, syrovost a atmosféru, Guyana ho dostane.

Dál od moře, ve  vnitrozemí, totiž  začíná jiný svět. Deštný prales bez konce, vlhkost, co vleze pod kůži, a ticho, které není tiché – jen plné jiných zvuků. Život je tu všude: v korunách stromů, pod nohama, ve vodě.

A co infrastruktura a ceny? Jak to tady je? Tak začneme hned u spaní. Vzhledem k cenám to tu  není o hotelech či hostelech. Většinu noci jsem strávil v tzv. carbetech – jednoduchých otevřených přístřešcích v džungli nebo u vody, kde jsem si zavěsil hamaku s moskytiérou a doufal, že pršet bude jen venku.

A doprava? Stopování tu je prakticky nereálné a hromadná doprava? Tak ta také ne. Aby se dalo cestovat nezávisle a skutečně se dostat tam, kam chci, půjčuji si auto. Jinak to v Francouzská Guyaně nedává smysl. 

A ještě něco málo k cenám. I když to vypadá jako vzdálená periferie Francie, ceny tu jsou překvapivě vysoké – klidně o 30 % vyšší než v kontinentální Francii. Ale zase, na trzích ovoce a zeleninu koupíte poměrně levně, bagety také drahé nejsou a pak tu je pravé a levné hmongské Pho, Nem a Coconut cafe. 

Měl jsem plán. Dostat se po řece Maroni až do vnitrozemí, spát v hamace uprostřed džungle, zaletět do vesnice Saül hluboko v pralese. Jenže tropy si psaly vlastní scénář – pršelo, Maroni se vylila, cesty zmizely. A let do Saül? Zapomeň. Letenky se tam nedají koupit online, funguje jen rezervace přes místní agenturu. Ale i ta varianta padla – místa v letadle byla vyhrazena pro indiány, kteří potřebovali zpět do svých komunit. Tak jsem z plánů uvařil novou trasu. Improvizovanou, ale o to silnější.

Cayenne – tanec a rytmus na úvod

Přistání v Cayenne mě hodilo rovnou do víru karnevalu. Masky, bubny, barvy, pot, rytmus. Místní karneval není turistická atrakce – je to život. Ideální rozcvička před cestou dál.

Saint-Laurent-du-Maroni – řeka, rum a minulost

S dalším dnem mířím dál na západ, až ke hranici se Surinamem – do Saint-Laurent-du-Maroni. Město, které jako by zpomalilo čas. Vzduch je těžký, řeka Maroni líná a prales všude kolem. Po příjezdu mířím do místní destilérky, kde voní cukrová třtina a dřevo. Rum, který tu vyrábějí, je silný a syrový. Přesně jako krajina, která se s nikým nemaže. Noc trávím v carbetu u řeky, v hamace s moskytiérou.

Ráno mě budí zpěv ptáků a vlhkost, která tu není výjimkou, ale standardem. Vydávám se ještě dál podél řeky do Apatou – vesnice na břehu Maroni a přesto uprostřed džungle. Tady není prales za městem. On je v něm.

Vracíme se zpátky do Saint-Laurentu. Není to jen ospalé hraniční město u vody – nese v sobě i stíny historie. Bývalo to hlavní vstupní místo pro trestance, které Francie posílala do Guyany. Každý, kdo měl skončit na galejích, prošel Camp de la Transportation. Betonové cely, železné dveře, dusné tropické vedro. Místo, kde i dnes projede člověkem mráz. A večer? Večer se město znovu probouzí – je karneval. Ale jiný než v Cayenne. Syrovější, opravdovější. Davy v ulicích, hudba, která nikdy nekončí, masky, které nejsou hezké, ale silné. Lidé tančí. Možná na zapomnění. Možná jako odpuštění. A já? Snažím se to všechno vstřebat. Město, které nejde jen navštívit. Musíš ho nechat projít pod kůži.

Petit-Saut – zatopený prales

Petit-Saut nebyl v plánu. Objevil se až ve chvíli, kdy mi záplavy zrušily výpravu po řece Maroni a let do Saül. Jenže právě tyhle dny často přinesou nejvíc. Přehrada z devadesátých let zatopila stovky kilometrů amazonského pralesa a vytvořila temné jezero plné mrtvých stromů. Krajina jako po tiché apokalypse – bez výbuchu, jen s dlouhým tichem.

Kajak klouže mezi šedými pahýly stromů, voda je klidná, tichá, hluboká. Jsem tu sám – jen já a zvuky, které nejsou úplně z tohoto světa. Občas pták, občas šplouchnutí, občas jen klid. Pod hladinou spí prales, který nezmizel, jen změnil podobu. Když se večer vracím do carbetu, jsem spálený, utahaný, ale mentálně odpočinutý. Nebyl to adrenalin. Byl to zážitek ticha, přírody a místa, které jsem vůbec nehledal – a přesto našel. Večer si dávám místní rum s kolou a je mi fajn.

Cacao – déšť, džungle a vietnamská polévka

Po dnech strávených na západě se vracím zpět na východ – do vesnice jménem Cacao. Na mapě nenápadné místo, ale jakmile tam dorazíš, pochopíš, že právě sem jsi měl přijet. Vesnice Hmongů, přesídlených z Laosu a Vietnamu, je plná zeleně, života a vůní. První den vyrážím na trek k vyhlídce Sentier de la Savane-roche Virginie – dusno, pot, kluzké kameny. Ale odměnou je výhled na nekonečný oceán pralesa. Stojím sám, v tichu, jen s větrem a potem v očích.

Druhý den už je jiný kalibr: Sentier Molokoï – nejdelší značený trek v celé Guyaně. A opět se potvrzuje, že já si umím vybrat počasí – od začátku do konce prší. Osmnáct kilometrů pralesem, v bahně, po kořenech, přes vývraty. Nahoru, dolů, brodím stoupající potoky. Jdu pomalu, promočený. Není to výkon, který se měří. Je to setkání s něčím větším, co tě přetvoří. Když po osmi hodinách vylézám zpátky na silnici, jsem zničený. Ale zároveň úplně klidný. Džungle mi něco vzala – a něco nechala.

Třetí den přichází odměna. Nedělní trh. Vesnice ožije – proud barev, chutí, vůní. Rambutany, papáji, mangostany, okra… a mezi tím vším vietnamská Pho, smažené nudle, silná káva s kondenzovaným mlékem. Lidé posedávají u plastových stolků, smějí se, vaří, nikam nespěchají. Cacao není místo, kam jedeš něco „vidět“. Je to místo, kde prostě jen jsi. A to úplně stačí.

Kourou a Ostrovy spásy – rakety, galeje a tyrkysové ticho

Z Cacaa se přesouvám do Kourou – města se dvěma tvářemi. Ta první míří k nebi: z místního kosmodromu startují evropské rakety Ariane, Sojuz a Vega. Všechno je tu precizní, technické, budoucí. Pokud máš štěstí, můžeš sledovat start. Měl jsme to v plánu, neplánovaně. Ale osud zasáhl a let se zrušil 30 minut před startem. Ale stejně, já jsem přijel kvůli druhé tváři Kourou – ta, která se dívá zpátky.

Z přístavu vyrážím katamaránem na Îles du Salut – Ostrovy spásy. Název zní jako tropický ráj, ale realita je jiná. Tři ostrovy – Île Royale, Île Saint-Joseph a Ďáblův ostrov – tvořily jádro trestanecké kolonie. Na první pohled vypadají idylicky: palmy, moře, šumění větru. Ale mezi tím – zbytky věznic, rezavé mříže, zdi zarostlé liánami. Île Royale působí téměř poklidně, ale jakmile vstoupím do starých cel, atmosféra se změní. A na Île Saint-Joseph, kde bývala samotka? Tam ticho vibruje. Malá cela bez světla, bez zvuku. Jen vítr a moře. Dívám se dovnitř a je mi úzko.

Nejtemnější je však Île du Diable, Ďáblův ostrov. Nepřístupný, obklopený silnými proudy, viditelný jen z dálky. Právě tady byl vězněn kapitán Dreyfus. A možná právě proto stačí pohled – nemusím tam vstoupit, abych cítil, co ten ostrov znamená. Když se večer vracím zpět do Kourou, děti skáčou do vody, turisté si dávají pivo. Ale mně se to všechno ještě točí v hlavě. Ostrovy spásy nejsou krásné. Jsou silné. A neodpouštějí rychlé prohlídky.

Cayenne – trh, vítr a konečná stanice?…kdo ví..

Z ostrovů se vracím zpátky tam, kde to celé začalo – do Cayenne. Tentokrát bez karnevalu, bez masek, jen obyčejné město. Cítím, že už ho vnímám jinak. Jako by všechno, co jsem zažil, dalo Cayenne jiný obrys. Už to není vstupní brána. Je to poslední stránka.

Stíhám středeční trh. Větší, hlučnější a chaotičtější než ten v Cacau. Všechny kultury Guyany tu žijí vedle sebe – kreolské koření, čínské nudle, vietnamská zelenina, rybáři s úlovky a hudba z repráků. Je to šum, který nemá řád, ale přesto dává smysl. Chvíli jen stojím a pozoruju. A i když se kolem všechno hýbe, cítím v sobě klid.

A závěrem…

Francouzská Guyana je těžká země na cestování. Ne kvůli nebezpečí, ale kvůli nečekanému – počasí, vzdálenostem, infrastruktuře, tempu, které si určuje sama. Nedá se projet rychle. Nedá se „dát“. Musíš ji brát takovou, jaká je – vlhká, zarostlá, trochu náladová a absolutně nevyzpytatelná. Ale když to uděláš, vrátí ti to po svém. Možná ne hned, ale o to silněji.

A co jsem si přivezl domů? Láhve místního rumu a tropické ovoce. Moje klasika. A k tomu hodně vzpomínek, co se nedají zabalit ani vyfotit. Jen nosit v sobě. Pomalu. Po guyansku. A které ti nedají spát, než se tam znovu vrátíš.



Tak uvidíme.

Views: 201

2 dubna, 2025 0 comments
0 FacebookTwitterPinterestOdnoklassnikiRedditEmail
Arménie: (ne)klidná země mezi horami a kláštery
Arménie

Arménie: (ne)klidná země mezi horami a kláštery

by Petr Hingar 18 prosince, 2024
written by Petr Hingar

Když se řekne Arménie, možná si představíte biblickou horu, starobylé kláštery nebo arménský koňak. Ale tahle země má v rukávu i pár překvapení. Od venkovských pastvin, kde se zastavil čas, až po města, kde vás do nosu praští lehký závan sovětského patosu, je Arménie zemí kontrastů, které stojí za to zažít. A to říkám i přes to, že to nejsou mé oblíbené tropy.

Představte si živá města plná kaváren, tržnic a rušných ulic, která na první pohled působí moderně, ale místy jako by se zastavil čas. Ve stínu panelákových sídlišť a monumentálních betonových staveb stále dýchá sovětský patos – široké bulváry, opuštěné továrny a sochy, které připomínají dávné ambice minulého režimu.

A pak přichází kontrast. Stačí opustit města a vydat se do hor, kde čas plyne jinak. V klidných vesnicích obklopených vinicemi a pastvinami jako by se zastavil svět. Tady vládne ticho, které jen občas naruší vítr nebo zvuk zvonů ze starobylých klášterů, jež vyprávějí příběhy sahající tisíce let do minulosti.

Den 1 – Jerevan – Vanadzor

První den naší arménské cesty začal přistáním v Jerevanu po letu z Vídně. Na letišti na nás čekalo rezervované auto – sovětský zázrak techniky jménem Lada Niva. Jen co jsme vyrazili, za našimi zády se začalo odehrávat úžasné divadlo: nádherný východ slunce, při kterém se na obzoru majestátně rýsovaly vrcholy Velkého a Malého Araratu, zalité zlatavými paprsky. Dokonalý začátek! A zároveň příslib a závazek přírody do dalších dnů.kdy se Ararat vypravím fotit. Ale to předbíhám.

Naše první zastávka vedla ke klášteru Hovhannavank, tyčícímu se na okraji kaňonu řeky Kasagh. Odtud jsme pokračovali přes průsmyk Debed (kde byla nahoře poctivá nula) směrem do města Vanadzor. Tady na nás poprvé dýchl ten nezaměnitelný sovětský patos: paneláková sídliště, opuštěné továrny a zchátralé průmyslové komplexy, které kdysi vyráběly textil.

Po krátkém dvouhodinovém odpočinku v hostelu jsme se vydali dál údolím Lori do Alaverdi. Tam jsme navštívili klášter Sanahin a zajímavé Muzeum bratří Mikojanů. Z nich je zajímavý jen ten, který stojí za designem a vývojem stíhaček MiG. Ten druhý? Upřímně, byl to mega bolševik a tak nestojí za řeč…

Večer jsme se vrátili do Vanadzoru, prošli se městem a užívali si jeho klidnou atmosféru. Na závěr dne jsme si dali lahodný lula kebab v jednom z místních kiosků.

Velký a Malý Ararat
Velký a Malý Ararat
Arménie
průsmyk Debed
Arménie
Arménský Kavkaz
Arménie
Arménský Kavkaz
Arménie
Vanadzor
Arménie
Alaverdi
Arménie
Alaverdi
Arménie
Mig 21 a Muzeum bratří Mikojanů
ArménieArménie
klášter Sanahin
Arménie
Alaverdi
Arménie
Sarahart
Arménie
Vanadzor
Arménie

Den 4 – Vanadzor – Areni

Druhý den naší cesty začal mrazivým ránem ve Vanadzoru – teploměr ukazoval minus dva stupně. Slunce ale hřálo a my si hned ráno z pouličního automatu koupili kafe za 100 dramů (tedy, kafe já, Sebastian horkou čokoládu), které nás postavilo na nohy.

Vyrazili jsme směrem k jezeru Sevan. Za Dilidžanem jsme si dali snídani docela velkém motorestu, kde jsme narazili na snad nejvyleštěnější Ladu, jakou jsme kdy viděli. Byla vystavená před vchodem jako klenot. Po jídle jsme pokračovali ke klášteru Sevanavank, který se tyčí na poloostrově uprostřed jezera. Výhled byl úžasný – třpytivá vodní hladina obklopená horami se zasněženými vrcholky. Jen ti Rusové kolem…ale co, na to si tu člověk musí zvyknout.

Další zastávkou byl Noratus Cemetery, historický hřbitov plný starobylých chačkarů. Kousek za Noratusem jsme se pak zastavili na Mikayelyan Family Farm, kde jsme ochutnali skvělý domácí sýr a nakoupili sušené maso na další cestu.

Od břehů Sevanu jsme zamířili do hor směrem k průsmyku Sulemayi Lerrnants’k‘ a k Orbelian Caravanserai, staré zastávce karavan. Cesta byla nádherná, s výhledy na horské vrcholy a údolí, která nás nepřestávala bavit.

Na závěr dne jsme ještě stihli návštěvu kláštera Noravank. Dorazili jsme tam právě ve chvíli, kdy zapadající slunce vytvořilo krásné světelné efekty na okolních skalách. Byl to perfektní závěr druhého dne naší arménské cesty. Pak už jen chvilka do Areni, večeře a spát.

ArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménie

Třetí den naší cesty jsme začali brzy ráno v Areni. Po rychlé snídani jsme naskočili do naší Lady Nivy a vyrazili směrem na Yeraskh. Cesta nás vedla kolem kaňonu Hells a přes území poblíž Karki, ázerbájdžánské enklávy uvnitř Arménie, kde se krajina začala otevírat. V Yeraskhu, hraničním městě s Ázerbájdžánem a jen kousek od hranic s íránským Kurdistánem, se nám ukázaly oba Araraty ve své plné kráse. Jsou opravdu majestátní. Další zastávkou byl Chor Virap, kam mě táhl ten ikonický výhled – klášter na pozadí Araratu, který vypadá, jako by hlídal celou krajinu. Tenhle pohled je prostě klasika a takovým symbolem celého regionu.

Pokračovali jsme dál podél cesty směrem k jezeru Azat. U jednoho ze stánků jsme koupili skvělé sušené ovoce – švestky, meruňky, broskve – a k tomu ještě divokou sušenou mátu. Od Azatu jsme zamířili do Garni, kde jsme si prohlédli starověký chrám, ale návštěvu nedalekého kláštera Geghard jsme nakonec vynechali.Počet turistů a zlodějské ceny za parkování mě rychle přesvědčily, že bude lepší zamířit rovnou do Jerevanu.

Večer jsme se v Jerevanu zastavili v supermarketu Yerevan City, kde jsme doplnili zásoby. Večer jsme se v Jerevanu ještě stavili v supermarketu Yerevan City, kde jsme doplnili zásoby. Pak ještě chvíle na osvětleném náměstí Republiky, kde jsme si jen sedli vychutnávali si atmosféru nočního města a pak už jen jít spát.

ArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménie

Čtvrtý a poslední den v Arménii jsme začali opravdu brzy ráno, protože cíl byl jasný – východ slunce ozářující Ararat a Chor Virap. Letíme potemnělým Jerevanem, který ještě hluboce spí. Jsme na místě, je 6:30, mínus 5 stupňů a divadlo začíná. A stojí to za to.

Vracíme se zpět a po snídani vyrážíme na návštěvu továrny Ararat. Hora Ararat je symbolem celé země, ale stejné jméno nese i legendární koňak. Další zastávkou bylo největší tržiště v Jerevanu – Armenian Market. Je tu vše, od zeleniny, bylinek, koření a sušeného ovoce až po sýry, čerstvé maso a ryby z jezera Sevan. Cesta na trh jasně ukazuje, že v Arménii je stále živé dědictví – míjeli jsme budovy s jasnými stopami sovětské éry: hvězdy, srpy, kladiva a monumentální sochy. Některé pocházely přímo z té doby, jiné byly novější, ale zachovaly si ten charakteristický ráz. Na oběd jsme se zastavili v útulné kavárně Mirzoyan Library. Byla to skvělá příležitost vychutnat si klid a dobré jídlo před dalším objevováním města.

Odpoledne jsme navštívili starověké ruiny města-pevnosti Teishebaini, které vyprávějí příběhy Urartského království, a zastavili jsme se u Památníku genocidy Arménů. Ten zase připomíná jiný, temnější příběh. Večer jsme si naposledy vychutnali arménskou kuchyni v restauraci Anteb a poté zamířili na letiště.

ArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménieArménie

Views: 554

18 prosince, 2024 0 comments
0 FacebookTwitterPinterestOdnoklassnikiRedditEmail
PanamaÚvahy kolem cestování

Panama známá i neznámá, aneb..

by Petr Hingar 20 srpna, 2024
written by Petr Hingar

Když se řekne Panama, mnohým se vybaví ikonický Panamský průplav, karibské pláže s bílým pískem nebo pulzující energie Panama City. Avšak Panama nabízí mnohem více, než jen tyto turistické symboly. Tento fascinující středoamerický stát je plný skrytých pokladů, které čekají na objevení. Jste připraveni vydat se mimo běžné trasy, pořádně si máknout při trekách v džungli, nebo se prostě jen kochat a relaxovat na zapomenutých místech? Zde je několik míst, která podle mě patří k tomu nejlepšímu, co Panama nabízí.

Cascada Kiki, Ngäbe-Buglé

V odlehlých koutech panamského regionu Ngäbe-Buglé se skrývá jeden z nejméně známých pokladů země – Cascada Kiki. Její izolace a náročný přístup, zahrnující nesnadnou cestu bahnitým a kamenitým terénem a brodění řek, představují opravdovou výzvu, ideální pro dobrodruhy, kteří se nebojí vydat se na vlastní pěst. Počasí zde může být nevyzpytatelné, takže je moudré být připraven na náhlé záplavy nebo změny povětrnostních podmínek, které mohou cestu zkomplikovat, jak jsem sám zjistil při svém prvním pokusu.

Co se může zdát jako překážka, je ve skutečnosti součástí kouzla tohoto místa. Stezka se prudce svažuje dolů hustým pralesem, obklopena zvuky divoké přírody. Pokud budete mít štěstí, zahlédnete mezi stromy kolibříky. Po cestě dolů si  uvědomíte, že stejné převýšení budete muset překonat i při návratu. Ale věřte mi, že to stojí za to. Konec konců, žijeme jen jednou.

Jakmile dorazíte a ocitnete se tváří v tvář 115 metrů vysokému vodopádu, padáte do úžasu. Kiki je monumentální a její surová síla je dechberoucí. Voda, padající z nebes, vytváří impozantní scenérii, která vás vtáhne do světa, kde vládne čistota a divokost přírody.

top 5 míst 2024

Zážitek z návštěvy Kiki jsem si umocnil koupáním v přírodním bazénu pod vodopádem. Obzvláště v období dešťů, kdy je vodopád nejsilnější, je koupání nezapomenutelné. Voda vás obklopuje jako v obří pračce a vše zahaluje závoj vodní tříště. Držel jsem se na kraji, kde je voda klidnější, a kde se odtok plynule napojuje na říčku, což zajišťuje bezpečnější zážitek.

Pro mě osobně je to jedna z nejvíce fascinujících přírodních krás, které jsem kdy viděl. Ať už hledáte adrenalin, nádherné výhledy nebo prostor pro meditaci a relaxaci, Cascada Kiki vám nabídne vše v divokosti a nedotčenosti přírody. Vydejte se na dobrodružství a objevte krásu tohoto magického místa, které vám vezme dech a zanechá pocit úžasu.

Parque Nacional de Isla Coiba

Parque Nacional de Isla Coiba je jednou z nejúchvatnějších a nejzachovalejších přírodních rezervací v Panamě. Tento park se rozkládá kolem ostrova Coiba, největšího ostrova Střední Ameriky, známého svou fascinující historií, zahrnující domorodé kultury, trestanecké kolonie a tajné velrybářské základny. Díky izolaci zůstala příroda téměř nedotčená, a upřímně řečeno, takto musí vypadat ráj.

Dostat se na Isla Coiba je relativně snadné, ale ne levné. Vstup do národního parku je pečlivě regulován, a to jak počtem návštěvníků, tak lodí. Do parku mají povolený přístup pouze lodě s vládní registrací a oprávněním. Cesta trvá téměř dvě hodiny, a už během ní jsme se na ostrovy krásně naladili. Naši cestu totiž zkřížili kosatky, což jsou opravdu nádherná stvoření. Všechna místa zde jsou opravdovým rájem s korálovými útesy plnými života a fascinujícím podmořským světem, který je považován za jeden z nejlepších v celé Střední Americe.

Pokud toužíte zažít nedotčenou přírodu a uniknout z hektického světa, neváhejte investovat do tohoto nezapomenutelného dobrodružství. Za 80 USD se na jeden den ocitnete v opravdovém ráji.

Cerro La Silla

Cerro La Silla, nacházející se poblíž El Valle de Antón, je místo, které by nemělo ujít pozornosti žádného milovníka úchvatných výhledů a dobrodružství. Výstup na vrchol je relativně krátký a nenáročný  a odmění vás úchvatným pohledem na údolí Valle de Antón a okolní krajinu. Západ slunce je zde obzvláště dechberoucí, kdy se nebe zbarví do zlatých tónů a celé okolí je zalité jemným světlem. Na tomto místě pocítíte sílu přírody – stálý vítr a nekonečný horizont ve vás vyvolají pocit klidu a svobody.

Cesta na Cerro La Silla je místy strmá a kamenitá, ale rozhodně stojí za to. Není extrémně náročná, pokud se nerozhodnete vyrazit přímo z Valle, což by znamenalo přidat si dalších osm kilometrů. Většina návštěvníků volí pohodlnější variantu – dojet autem až k meteorologické stanici a odtud se vydat na asi třicetiminutovou procházku na vrchol ke kříži. A i když tu fouká silný vítr, poslední paprsky slunce na vrcholu vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru. Pokud se vracíte za tmy, nezapomeňte si vzít baterku. Ne jako já…

Isla Zapatilla

Isla

Zapatilla, součást souostroví Bocas del Toro, připomíná Karibik, jaký mohl vypadat před staletími.  Malý, nedotčený palmový ostrov s oslnivě bílými plážemi, obklopený azurovými vodami Karibského moře, je vzdálený jen hodinu plavby z Isla Colón, hlavního ostrova Bocas del Toro. Po přistání na Isla Zapatilla vás okamžitě pohltí jeho divoká krása, zářivé písečné pláže a průzračná voda. Bez přítomnosti hotelů, restaurací či jakékoliv infrastruktury se ocitnete uprostřed přírody, kde jediným zvukem je šumění moře a šelestění palem. O víkendech může být ostrov živější díky místním, kteří sem vyrážejí na pikniky, ale během týdne si vychutnáte klid a pocit, jako byste se ocitli v jiném čase a místě.

Oblast Bocas del Toro, zahrnující Isla Colón, Isla Bastimento a další ostrovy, nabízí mnoho aktivit pro aktivní cestovatele. Najdete zde nádherné pláže, možnosti trekkingu v úchvatné přírodě, surfování a v hlavním městě souostroví, Bocas, také bary a dlouhé karibské párty.

Lost Waterfalls Trail

Je 8:30 ráno a my se vydáváme na Lost Waterfalls Trail, s nadějí, že nás dnes monzun ušetří. Slunce září a obloha je téměř bez mráčku, což nám poskytuje ideální podmínky pro výlet. Parkujeme u řeky, přecházíme visutý most a začínáme stoupat úvodních 800 metrů do kopce k vstupu. Po zaplacení 10 USD za osobu se vydáváme na cestu do nitra džungle.

Stezka nás vede skrze hustou vegetací, kde nás obklopují visící liány, mohutné stromy a obrovské listy. Vlhkost vzduchu je vysoká a cesta je místy blátivá a strmá. Naštěstí jsou tu lana, která nám pomáhají při stoupání. Jsme tu sami, takže slyšíme jen šumění vodopádů, řeky a občasný zpěv ptáků v dálce.

Trasa nás vede k vodopádům v pořadí 2-3-1, což je nejlogičtější, protože každý další vodopád je impozantnější než ten předchozí. Druhý vodopád, obklopený bujnou zelení, překvapí svými vysokými kaskádami a tříštící se vodou, která naplňuje vzduch jemnou mlhou. Třetí vodopád se pak nachází v džungli, která se zdá být zcela nedotčená civilizací. První vodopád, byť méně impozantní, také stojí za shlédnutí.

Vodopády jsou nádherné, i když ve srovnání s Kiki mohou působit méně majestátně. Nicméně, pokud hledáte dobrodružství mimo běžné turistické trasy, tato túra by rozhodně neměla chybět na vašem seznamu.

Cerro La Gaita Trial

Cerro La Gaita je nádherná túra, která vás zavede do srdce mlžného lesa v oblasti Altos de Campana. Ačkoli se tato stezka často podniká z El Valle de Antón, není běžná pro tuto oblast, což z ní činí o to zajímavější zážitek. Osobně ji považuji za jednu z nejkrásnějších a pokud se na ni vydáte pěšky z El Valle, také za jednu z nejnáročnějších.

Nebudu se zde zabývat cestou z El Valle, protože tu jsem podnikl snad jen já. Jednodušší variantou je stopnout někoho a nechat se dovézt pod kopec. Odtud je to zhruba hodina a půl výstupu po kluzké hliněné cestě, skrze mlžný prales a přes tři ploty s ostnatým drátem až k poslední části: ke schodům vedoucím na plošinu.

Na začátku schodiště je cedule s nápisem 550 metrů, což nedává tušit, na jak dlouho to je (nám to trvalo asi 35 minut). Většina cesty je strmě stoupající na vrchol. A co na vrcholu? Místo předčilo má očekávání. Opravdu jsme byli na vrcholu džungle a měli čistý 360 stupňový výhled na celé El Valle a okolí.

Je úžasné, že je celý výlet zdarma, i přesto, že je postaven na soukromém pozemku. Takže díky!

Las Golondrinas Waterfall

Vodopád Las Golondrinas, ukrytý hluboko v panamském regionu Veraguas nedaleko Santa Fe, je místem, které by si každý dobrodruh měl přidat na svůj seznam. Tento úchvatný vodopád se nachází uprostřed husté džungle a už samotná cesta k němu je nezapomenutelným zážitkem – procházka džunglí po skutečně bahnité cestě, šplhání pomocí lan, dvakrát brodění řeky a nakonec jako odměna osvěžující koupel v křišťálově čisté vodě pod vodopádem.

Přístup k Las Golondrinas není snadný, což zajišťuje, že toto místo zůstává relativně neobjevené a klidné. A to je vlastně dobře. Navštívil jsem ho dvakrát a nikdy jsem tam nepotkal žádného jiného turistu.

Panama Canal

Panamský kanál je jedno z těch míst, které každý zná, ale jeho skutečná velikost vás ohromí, až když ho spatříte na vlastní oči. Měl jsem příležitost vidět kanál z různých úhlů a míst. Prvním z nich byl Puente de las Américas, impozantní most vysoko se klene nad průplavem u jeho ústí do Tichého oceánu. Odtud je nádherný výhled na „frontu“ obrovských lodí, které se pomalu blíží k vjezdu do průplavu.

Druhým místem byla oblast u Gamboa. Zde je zřejmé, jak byl kanál doslova vytesán z džungle. Strmé a vysoké břehy, zarostlé bujnou vegetací, lemují kanál. Je tu také vidět technická infrastruktura, která zajišťuje plynulý provoz tohoto klíčového globálního dopravního uzlu.

Poslední zastávkou bylo jezero Gatun, skutečné srdce Panamského průplavu. Je fascinující sledovat, jak obří lodě pomalu proplouvají klidnou vodní hladinou jezera, obklopené zelenou tropickou krajinou.

Views: 608

20 srpna, 2024 0 comments
0 FacebookTwitterPinterestOdnoklassnikiRedditEmail
GuadeloupeMartinik

Guadeloupe & Martinik: Francie v karibském rytmu

by Petr Hingar 26 února, 2024
written by Petr Hingar

Ve francouzském Karibiku se snoubí elegance (a chaos) francouzské kultury s divokou krásou karibské přírod a vytvářejí tak místo, kde každý den přináší nové dobrodružství a každý západ slunce nezapomenutelný večer.

Když jsem plánoval cestu na první měsíce roku 2023, tak jako první jsme se nadchnul pro Dominiku (více viz.tady – Dominika: nejzelenější ostrov Karibiku). Jenomže ta nemá mezinárodní letiště, čili tu byla otázka, jak na ni?  Na první pokus mne google flights odkázaly na lety na (nejbližší mezinárodní letiště v kombinaci s cenou) na Guadeloupe či Martinik.

OUI, OUI, OUI, TO DÁVÁ SMYSL. TO BY ŠLO SPOJIT S DALŠÍMI MÍSTY.

Asi tak nějak vypadal myšlenkový pochod, který mne hned v tu chvíli napadl. A vzhledem k tomu, že ceny z Paříže vycházely nejlépe ve směru tam na Guadeloupe a zpátky pak z Martiniku, bylo jasno. Pak mne ještě zbývalo najít letenky do Paříže, ale vzhledem k tomu, že v zimě nikdo (skoro) do Paříže nelétá, tak ani tady nebyl problém.

Cestování Francouzským Karabikem je speciální v tom, že jste celou dobu nejen v EU, ale i Schengenském prostoru. Čili lze letět na občanku, není třeba měnit SIM a platí tu kartička pojištěnce 🙂 ale upřímně, nespoléhejte na to…

Nebudu teď řešit jak se tam dostat a co a jak tam platí, lze pronajmout a tak, to řeším tady – Guadeloupe & Martinik: cestování tam, kde se elegance Francie setkává s exotikou. Pojďme se podívat o čem vlastně tyhle dva ostrovy jsou, co tam jde zažít a vůbec co a jak.

Na obou ostrovech jsem nakonec strávil celých dvanáct dní z  26 v Karibiku. Tedy, osm dní jsem byl na Guadaloupe a zbylých pět dní na Martiniku. Oba ostrovy mnohé spojuje a vlastně i jedna věc definuje. A tou jednou  (hlavní) věcí je rum, respektive AGRICOLE RUMY. 

A jak sem to tedy celé pojal? No, to musíte tedy číst dál 🙂

Part 1 – Guadeloupe

Guadeloupský Grande-Terre se pyšní nádhernými plážemi s jemným bílým pískem na jižním pobřeží a divokými utesy na pobřeží severním. A divoký Basse-Terre je zase místem hustých deštných lesů, pláží s černým sopečným pískem, vodopádů a sopky La Grande Soufrière, která je nejvyšším bodem Východního Karibiku.

Já jsme pro Gwadu (aneb tak jí říkají místní) zvolil půjčení auta, neb hromadná doprava není zrovna silnou stránkou francouzského Karibiku. Díky tomu jsem mohl navštívit víc míst, než bych dal bez něj.

Na Grande-Terre to byli jedna vodopády -Cascade Paradis a hlavně vodopády Carbet (3, 2 i 1). Tady se chvilku zastavím. Mezi vodopády je poměrně příjemná trail cesta (jdete-li od parkoviště u trojky, duma sumárum 11 km a převýšení 711 nahoru a 703 dolů.). Ale to se nesmíte vydat na cestu v den (jako já) kdy od rána prší.  Pak totiž dopadnete jako já..

Cesta je ze začátku pohotová, pak se ale pomalu přidává bahno, kořeny a louže. A déšť sílí. Brodíme nejdřív řeku tam (po pás) a pak u brodu zpět (lehce nad kolena). Po brodu ještě vyšplhat po laně, co je na hladinou tak půl metru a ocitáme se v pekle bahna, vody a louží…..

…..Cesta zpět docela utíká, dolu jdu tím druhým stoupákem. Najednou nalevo vidím řeku. Vypadá poněkud divočeji. Přicházím k lanu u brodu a vidím, že je zle. Brod hučí jako kráva. A pod lanem je minimálně metr vody. Zkouším to ještě obejít svahem, ale po 300 metrech cesty džunglí to vzdávám. Cestu mi přehrazuje přítok velikosti hlavního koryta….

No dopadlo to dobře. A co jsme pak na Basse-Terre  dělal dál? Spíš jen tak zevloval a užíval si pláží (jako Grande Anse, Petite Anse či Grand Bas-Vent. Pak tak trhů či sorbetu de Coco.

Po přesunu na Grande-Terre jsme se vydal na sever k divokým a ohromným útesům u Pointe Petite Tortue , Pointe du Piton a Hell’s Gate. Po cestě jsme objevil skrytou pláž Trou a Man Loui a nakonec jsme zakotvil v Saint-François. Tady jsme spíš odpočíval a užil si (ráno, bez lidí) pláže la Caravelle. A zbytek dne sem se opak jen tak flákal po městečku, po několika dnech navštívil i pořádný obchod a pěkně se najedl 😀

A rum. Jak bych mohl zapomenout na rum. Na Gwadě jsem navštívil hned 5 palíren -Longueteau, Karukera, Bologne, Reimonenq a Gwadinina. A všude to stálo za to 🙂 A také jsme se v Saint-François naučil pít Ti’Punch.

Part 2 – Martinik

Objektivně říkám, že Martinik to měl težké.

Jednak je ze těch tří navštívených ostrovů nejvíce turistický a nejkultivovanější a tak hlavně měl tu smůlu, že jsme na něj jel po Dominice.  I z toho důvodu jsme Martinik pojal spíšena pohodu a neabsolvoval žádný delší trek.

Ale to neznamená že bych se flákal jen v hostelu. Kousek od hostelu v  Trois-Rivières je pláž du Diamant a vyhlídka Point de vue a pak také Trois Rivières Distillery, kde mají super ochutnávky zdarma. A nevyhazují 😀

Z Trois-Rivières jsme si udělal také výlety na Grande Anse des Salines s Pointe Catherine a naLa Chapelle de la Vierge des Marins kousek od pláže Grosse Roche.

Pak jsme se vydal do nejvíce punk hostelu celé cesty, do hostelu Hostel des 3 sources.* Po cestě jsme se zastavil v destileriích La Mauny a Baie des trésors a tak se podíval na polostrov Caravelle. Předposlední den jsem ještě udělal okruh po západním pobřeží (před destilerii La Favorite) k vodopádu cascades de Didier a pak až do bývalého hlavního města Saint-Pierre, ležícím pod sopkou Peléé. Mé odhodlání na ní vylézt ale odválo hnusné počasí, tak jsme si alespoň užil cestu přes horské hřebeny a skrze vnitrozemí po silnici tak páté třídy.

* proč nejvetší punk? je to jednoduché, protože to tak bylo. Voda a světlo bylo jen tehdy, kdy sluníčko (což při deštivém dni moc nebylo), žádná klima ani větrák. Na oknech sítky, které byly ale jen po obvodu a jediný anti-moskito mechanismus byla zapálená spirála  a tu jsme si tedy znárodnil pro mne. Ale zas to bylo absolutně nejlevnější ubytování při mojí cestě Karibikem 🙂

Views: 533

26 února, 2024 0 comments
0 FacebookTwitterPinterestOdnoklassnikiRedditEmail
AsieJordánsko

Jordánsko: příběh třetí, rok 2021

by Petr Hingar 29 listopadu, 2021
written by Petr Hingar

Jordánsko 2021,  moje třetí cesta. Tentokrát byla cesta jiná v mnohých věcech. Jednak se Jordánsko vzpamatovávalo z covidu a pořád v něm bylo velmi málo turistů. Pak tak jsme do Jordánska jel se Sebíkem. A nakonec, konečně jsme se dostal na východ Jordánska do blízkosti hranic s Irákem a Saudskou Arábií a mohl jsme navštívit muslimské pouštní hrady.

A také, nejeli jsme do klasických míst, ale navštivili jsme  Arrakis, Pasaana, Jedha, a hledali svatý Grál.

Views: 23

29 listopadu, 2021 0 comments
0 FacebookTwitterPinterestOdnoklassnikiRedditEmail
Italie

Itálie: poklady a krásy Toskánska v době korony

by Petr Hingar 27 července, 2021
written by Petr Hingar

Toskánsko. Místo, které je rodištěm italské renesance a domovem krásných zvlněných kopců, skrytých vinic, starobylých vesniček na kopcích a chutného jídla.  A magie zapadajícího slunce a mlhavých rán.

Naplánovat si výlet po Toskánsku není žádný malý úkol. Je tu tolik malých městeček na svahu, silnic lemovaných cypřiši, slunečnicových polí a nádherných kostelů….jak je vůbec můžete všechny vidět? Je snadné získat dokonalý obraz o tom, jak výlet asi dopadne, ale úplně jiná věc je naplánovat ten, který bude fungovat..

LÉTO. PRÁZDNINY. DOVOLENÁ. PÁNSKÁ JÍZDA…

Tyhle 4 výše napsané slova dávají každé léto jasný cíl. Někam vyrazit se Sebíkem. Letos padla volba na sever Itálie. Cíl bylo hlavně Toskánsko, ale pak se přidalo i Veneto a San Marino. A musím říct, že to bylo super.

A jen malá vsuvka, kterou způsobila aktuální covid situace ve světe. Vím, že chválit covid za něco není dobré, ale přineslo to ohromné plus v tom, že turistická místa byla prostě poloprázdná a tím pádem si člověk užil uplně jinak.. A musím říct, že díky tomu měli Florencie, Pisa či Benátky úplně jiné kouzlo a genius loci.

Views: 6

27 července, 2021 0 comments
0 FacebookTwitterPinterestOdnoklassnikiRedditEmail

Jídlo a pití

  • „Všechny“ rumy světa, aneb…

    24 června, 2024
  • Ti’Punch: drink v rytmu Francouzského Karibiku

    24 června, 2024
  • Indie: jídlo na každém kroku

    23 února, 2023
  • Panama: káva ze samé špičky gurmánského žebříčku

    21 března, 2022

Rubriky

  • Afrika (8)
    • Etiopie (1)
    • Maroko (3)
    • Namíbie (1)
    • Sao Tome a Principe (3)
  • Amerika (11)
    • Argentina (1)
    • Francouzská Guyana (2)
    • Guatemala (1)
    • Honduras (1)
    • Panama (5)
    • Peru (1)
  • Asie (26)
    • Čína (4)
    • Filipíny (1)
    • Indie (7)
    • Indonésie (2)
    • Jordánsko (4)
    • Kambodža (1)
    • Malajsie (3)
    • Vietnam (4)
  • Evropa (11)
    • Arménie (2)
    • Italie (3)
    • Portugalsko (4)
    • Řecko (2)
  • Featured (1)
  • Jídlo a pití (7)
  • Karibik (7)
    • Dominika (5)
    • Guadeloupe (3)
    • Martinik (3)
  • Oceánie (1)
    • Nový Zéland (1)
  • PRUVODCE (15)
  • Tipy (6)
  • Uncategorized (1)
  • Úvahy kolem cestování (3)
  • Facebook
  • Instagram
  • Linkedin
Live and Tavel
  • Afrika
  • Amerika
  • Asie
  • Evropa
  • Karibik
  • Oceánie
  • Rady a inspirace
  • Průvodce
  • Přednášky
  • Kontakt