Do Namibie jsem se vrátil po dvaceti letech.
A přesto jsem většinu míst poznával.
Jasně, mnozí namítnou, že se země změnila. A mají pravdu. Vyrostla města, přibyly nové silnice, lodge i turistické služby. Některá místa dnes vypadají úplně jinak než při mé první návštěvě. Přesto mám ve srovnání s mnoha jinými částmi světa pocit, že se Namibie změnila překvapivě málo.
Stále je to země obrovských vzdáleností, prázdných cest a krajiny, ve které je člověk jen drobným bodem. Země, kde můžete celé hodiny hledět před sebe, aniž byste potkali jediný dům, člověka nebo auto. A právě v tom podle mě spočívá jedno z jejích největších kouzel.
NAŠE NAMIBIE: PRACH, HVĚZDY A TISÍCE KILOMERŮ ZEMÍ NIKOHO
Tentokrát to bylo trochu jiné cestování, než je u mě obvyklé. Půjčili jsme si Toyotu Fortuner 4×4, spali ve stanu nebo v jednoduchých lodge a každý večer grilovali skvělé, a přitom překvapivě levné maso. Přes den jsme se pekli ve vedru, v noci při focení Mléčné dráhy mrzli při −3 °C.
V autě jsme vozili patnáct litrů vody, projížděli silnicemi, pro které v Evropě ani neexistuje klasifikace a za celou cestu píchli jen jednou.
Každý den jsme jedli biltong, pili místní pivo a polykali oblaka prachu. Zažili jsme déšť v poušti, mraky sahající až k zemi, jinovatku na stanu i suchem rozpraskanou krajinu. Ze spaní nás budil příliv, mlaskání hrochů i troubení slonů. Viděli jsme obrovské množství zvířat, od slonů a gepardů přes hrochy až po elegantní oryxy. Stáli jsme na dunách, které se noří přímo do Atlantského oceánu, procházeli bývalými diamantovými poli, projížděli nekonečnou divočinou Damaralandu a Kaokolandu, obdivovali vodopády Epupa na hranici s Angolou a každý večer sledovali západ slunce nad krajinou, kde často nebylo nic než ticho.
Namibie zkrátka není jen seznam míst, která je potřeba navštívit. Je to hlavně samotná cesta.
Jen je dobré počítat s tím, že vzdálenosti jsou obrovské. Většina silnic je šotolinová, některé úseky kamenité nebo písečné a průměrná rychlost bývá výrazně nižší, než ukazuje mapa. Mimo města často zmizí mobilní signál a kolem vás mohou být desítky kilometrů jen poušť, hory nebo vyschlá říční koryta.
Přesto, nebo právě proto, se Namibie výborně hodí pro cestovatele. Během jediné cesty můžete vystoupat na jedny z nejvyšších písečných dun světa, projíždět krajinou plnou slonů, pozorovat hrochy na řece Okavango, stát u vodopádů na hranici s Angolou a o několik dní později sledovat, jak se obří duny Namibu propadají přímo do studeného Atlantiku.
Obecný pohled
KDY JET
Nejlepší období pro cestu autem je květen až říjen, kdy panuje sucho, zvířata se soustřeďují u napajedel a většina cest je dobře sjízdná. Počítejte ale s tím, že zejména v červnu a červenci mohou noční teploty v poušti klesat pod nulu.
NA JAK DLOUHO ?
Pro první návštěvu doporučuji alespoň 10–14 dní, ideálně však tři týdny, pokud chcete kromě hlavních atrakcí navštívit i Damaraland nebo Kaokoland. Čím méně budete spěchat, tím více si samotnou cestu užijete.DENÍ ROZPOČET
Nejdražší položkou bývá pronájem auta, ubytování a pohonné hmoty, zatímco jídlo v supermarketech nebo kempech bývá překvapivě dostupné. Pokud kombinujete kempování s jednoduššími lodge, lze cestovat výrazně levněji než při ubytování pouze v safari lodge.VÍZA
Čeští občané potřebují pro vstup do Namibie vízum, které lze získat prostřednictvím systému Visa on Arrival nebo vyřídit předem online. Před cestou si vždy ověřte aktuální podmínky na oficiálních stránkách namibijských úřadů.
JAK DO NAMÍBIE
Nejčastěji se létá do Windhoeku a to přímým letem z Německa či Švýcarska nebo s jedním přestupem přes některý z afrických uzlů. Pokud přiletíte večer, doporučuji první noc přespat ve Windhoeku a vyrazit až následující den.
CESTOVÁNÍ PO NAMÍBII
Namibie je ideální destinací pro roadtrip a bez vlastního auta většinu nejzajímavějších míst nenavštívíte. Pro klasický okruh postačí SUV, na Kaokoland nebo odlehlejší části Damaralandu ale doporučuji vůz s pohonem 4×4.
BEZPEČNOST
Namibie patří mezi nejbezpečnější země jižní Afriky a při dodržování základních pravidel se zde budete cítit velmi bezpečně. Největším rizikem nejsou divoká zvířata, ale příliš rychlá jízda po šotolině, dlouhé vzdálenosti a únava za volantem.
UBYTOVÁNÍ A JÍDLO
Od zapomenutých koutů v buši, přes jednoduché kempy až po luxusní safari lodge, možností bydlení je spousta. Pokud ale plánujete cestu do Etoshi nebo Sossusvlei, rezervujte ubytování několik měsíců dopředu.
A jídlo? No, milovníci masa si přijdou na své. Kvalitní maso a večerní grilování jsou pro cestování po Namibii téměř stejně typické jako nekonečné šotolinové cesty a písek.
Naše cesta napříč Namibií
Náš okruh začal ve Windhoeku a vedl nejprve na jih přes Keetmanshoop, Aus a Lüderitz. Odtud jsme pokračovali po legendární silnici D707 k dunám v Sossusvlei, dál k pobřeží do Walvis Bay a Swakopmundu a následně na sever přes Spitzkoppe, Damaraland, Kaokoland a vodopády Epupa.
Potom přišla Etosha, meteorit Hoba, oblast Kavango, národní park Bwabwata a řeka Okavango. Po několika tisících kilometrech jsme se přes centrální Namibii vrátili zpět do Windhoeku.
Některá z těchto míst patří k nejznámějším v celé Africe. Jiná leží stranou hlavních turistických tras. A právě ta nás často nadchla nejvíc.
Moje osobní TOP 6 v Namibii
Vybrat jen šest míst nebylo jednoduché. Kdybych se ale měl rozhodnout čistě podle síly zážitku z této cesty, vypadal by můj osobní žebříček takto:- Kaokoland
- Damaraland
- Bwabwata a řeka Okavango
- Silnice C43 a D3700
- Kolmanskop
- Sandwich Harbour
Quiver Tree Forest: stromy, které nejsou stromy
Naši cestu jsme začali na jihu Namibie. Jednou z prvních zastávek byl Quiver Tree Forest nedaleko Keetmanshoopu. Místo, kde rostou Quiver Tree.
Přestože se jim říká toulcové stromy, ve skutečnosti jde o stromovité aloe. Jejich světlé kmeny a pokroucené větve vytvářejí ve vyprahlé krajině téměř surrealistickou scenérii.
Nejsilnější zážitek ale přichází až po západu slunce. Přes den rozpálená země se během několika hodin promění v místo, kde teplota klesne pod bod mrazu. Celou noc jsme nad hlavou měli jednu z nejkrásnějších nočních obloh celé cesty. A ráno na stanu jinovatku.
Původně jsem právě tady chtěl fotit Mléčnou dráhu. Úplněk měl ale jiné plány. Nakonec se to podařilo až na severu Namibie.
Lüderitz a Kolmanskop: město, které pohltila poušť
Cesta směrem k Lüderitzu vede jednou z nejopuštěnějších částí jižní Namibie. První zastávka je Garub. Je až neuvěřitelné, že právě tady žije stádo divokých koní. Nikdo přesně neví, jak se sem jejich předci dostali, ale drsné podmínky pouště zvládají už po mnoho generací. Měli jsme štěstí a viděli jsme jich hned několik. Pro mě jsou divocí koně symbolem svobody. Bez ohlávky a plotů, s větrem ve hřívě a prostorem až za obzor.
Od Aus už cesta pomalu klesá směrem k oceánu. Poušť začíná měnit barvy, přibývá písku a s každým kilometrem je cítit, že se blíží Atlantik. Samotný Lüderitz působí zvláštním kontrastem. Německá koloniální architektura, studený Atlantik, silný vítr a poušť, která začíná hned za městem.
Jen o pár kilometrů dál leží Kolmanskop, bývalé diamantové město, které po svém opuštění postupně pohltil písek.
Dnes se duny valí dveřmi i okny do bývalých domů, nemocnice i školních budov. Každá místnost vypadá jinak a světlo se během rána neustále mění. Právě proto jde o jedno z nejlepších fotografických míst celé Namibie.
V okolí jsme projížděli také krajinou bývalých diamantových polí, kde těžba po dlouhá desetiletí určovala podobu celého regionu. Dodnes je to místo, kde se výjimečně prolíná historie, poušť a drsná příroda.
D707: cesta jako cíl
Kdybych měl vybrat jedinou silnici, kvůli které bych se do Namibie chtěl vrátit, třeba by to byla D707.
Na jedné straně se táhnou červené duny Namibu, na druhé se zvedají horské hřebeny. Mezi nimi vede úzká šotolinová cesta, na které většinu času nepotkáte jediné auto.
Na D707 není žádná slavná vyhlídka ani turistická atrakce. Hlavním zážitkem je samotná cesta. Proměnlivé světlo, nekonečné výhledy a krajina, která působí, jako by se za posledních sto let téměř nezměnila.
Sossusvlei a Dead Vlei: ikony pouště Namib
Sossusvlei patří k nejznámějším místům celé Namibie a ve skutečnosti působí ještě impozantněji než na fotografiích. Obrovské duny mění během dne barvu od tmavě červené po zářivě oranžovou a světlo na jejich svazích vytváří neustále se proměňující hru stínů.Největší ikonou je Dead Vlei, vyschlá bílá pánev, ze které vyrůstají několik set let staré kostry akácií. Kontrast světlého jílu, tmavých stromů, modré oblohy a červených dun vytváří jednu z nejfotografovanějších scenérií celé Afriky.Na některou z dun se rozhodně vyplatí vystoupat, i když hluboký písek a rychle stoupající teplota dají zabrat mnohem víc, než se na první pohled zdá. Nejlepší čas pro návštěvu je hned po východu slunce, kdy je světlo nejkrásnější, teploty příjemné a návštěvníků zatím minimum.
Od pouště ke studenému Atlantiku
Cesta ze Sossusvlei k pobřeží ukazuje další tvář Namibie. Suchý vzduch vnitrozemí postupně vystřídá studená mlha přicházející od Atlantiku.Suchý vzduch vnitrozemí postupně vystřídá chladná mlha přicházející od Atlantiku. Během několika desítek kilometrů se krajina promění téměř k nepoznání. Rozpálenou poušť nahradí chlad, vlhkost a silný pobřežní vítr.
Walvis Bay je známé lagunou s plameňáky, tím největším lákadlem je ale oblast Sandwich Harbour.
Právě tady se obrovské duny pouště Namib setkávají přímo s Atlantským oceánem. Pokud je odliv, vede cesta úzkým pruhem pláže, který moře na několik hodin odkryje. Na jedné straně máte oceán, na druhé strmé svahy dun a mezi nimi jen pás mokrého písku, po kterém mohou projet terénní auta.
Odtud se vyjíždí na vrchol dun, odkud se otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů v celé Namibii. Nekonečné duny se tu doslova noří do studeného Atlantiku.
Fotografie tohle místo nikdy úplně nevystihnou. Skutečný zážitek přišel až ve chvíli, kdy jsme stál nahoře, cítil silný vítr a hluboko pod sebou slyšel příboj oceánu.
Spitzkoppe a žulová krajina Eronga
Spitzkoppe se zvedá z okolních plání jako obrovský žulový ostrov. Jeho zaoblené skály, přírodní oblouky a osamělé vrcholy patří k nejfotogeničtějším místům Namibie, zejména při východu a západu slunce.Celá oblast Eronga ale nabízí mnohem víc než jen samotné Spitzkoppe. Žulové masivy, suché pláně a izolované skalní útvary vytvářejí krajinu, která působí syrově, prázdně a téměř neskutečně.
Damaraland: nekonečná divočina
Damaraland patřil k nejsilnějším částem celé cesty. Krajina je tu drsná, kamenitá a téměř prázdná. Střídají se široké pláně, stolové hory, vyschlá řečiště i osamělé skalní masivy.Právě tady žijí pouštní sloni, kteří se pohybují podél suchých říčních koryt a při hledání potravy a vody dokážou urazit desítky kilometrů. Je fascinující sledovat, jak se dokázali přizpůsobit prostředí, které na první pohled působí téměř neobyvatelně.
Navštívili jsme také Twyfelfontein, oblast známou rozsáhlým souborem skalních rytin. Připomínají, že zdánlivě prázdná krajina byla po tisíce let domovem lidí, kteří jí rozuměli mnohem lépe než my dnes.
Damaraland je ale hlavně o prostoru, silnicích a pocitu, že se postupně vzdalujeme od známější a turističtější části země. A právě tady se poprvé noříme se do nitra té pravé a surové Afriky.
Kaokoland: poslední opravdová divočina Namibie
Kaokoland leží na úplném severozápadě země a představuje nejodlehlejší část celé Namibie.Hlavním cílem pro mě byla krajina. Široké kamenité pláně, stolové hory, vyschlá říční koryta, horská údolí, minimální provoz, občasná himbská vesnice a především pocit naprosté izolace. Na mnoha úsecích už silnice nepřipomíná cestu v evropském slova smyslu, ale spíš stopu vedoucí krajinou. Právě tady oceníte větší auto s pohonem všech kol, dostatek vody, rezervní pneumatiku i rozumnou zásobu paliva.Kaokoland je také domovem Himbů, jednoho z posledních polokočovných národů jižní Afriky. Pokud se rozhodnete některou z vesnic navštívit, doporučuji vybírat projekty, které vznikly ve spolupráci s místní komunitou a nejsou jen turistickou atrakcí.Právě tady jsme měli nejsilnější pocit svobody. Každý kilometr přinášel nové výhledy a krajina se neustále měnila. Přesto si zachovávala stejnou syrovost a prázdnotu.
Vodopády Epupa: voda uprostřed suché země
Po dnech strávených v poušti působí Epupa Falls téměř neuvěřitelně.
Řeka Kunene tu vytváří pás zeleně plný palem a mohutných stromů, který ostře kontrastuje s okolní suchou krajinou. Voda překonává několik desítek skalních stupňů a vytváří soustavu menších vodopádů rozprostřených podél hranice s Angolou.
Nejde o nejvyšší ani nejmohutnější vodopády Afriky. Jejich kouzlo spočívá hlavně v atmosféře. Večer sedíte na břehu řeky, kolem pobíhají damani, z Angoly se ozývají bubny a západ slunce barví hladinu Kunene do zlatých odstínů.
Etosha: safari kolem bílé pánve
Etosha je bezpochyby nejslavnějším národním parkem Namibie a jedním z nejlepších míst v Africe pro pozorování zvěře. Na rozdíl od mnoha jiných parků se většina zvířat soustřeďuje kolem napajedel. To znamená, že často nemusíte dlouhé hodiny projíždět krajinou. Stačí trpělivě čekat.
Během jediného dne můžete vidět slony, žirafy, zebry, několik druhů antilop, šakaly, hyeny i lvy. S trochou štěstí narazíte také na levharta nebo geparda, i když jejich spatření bývá mnohem vzácnější.
Jedním z nejsilnějších zážitků jsou večerní napajedla u některých kempů. Po setmění sem přicházejí zvířata, která byste během dne hledali jen těžko. Sedíte v tichu, několik metrů od vás pijí sloni nebo nosorožci a kolem panuje naprostý klid.
Každá návštěva Etoshi je jiná. Nikdy nevíte, co vás čeká za další zatáčkou nebo u příštího napajedla. Právě proto se sem lidé vracejí opakovaně.
Hoba: šedesát tun železa z vesmíru
Na první pohled nepůsobí nijak výjimečně. Prostě velký kus kovu uprostřed zahrady. Přesto jde o největší známý meteorit, který dopadl na Zemi a zůstal na místě dopadu. Váží přibližně šedesát tun a podle odhadů sem přiletěl před zhruba 80 tisíci lety.
Na rozdíl od většiny podobných nálezů nebyl nikdy převezen do muzea. Dodnes leží tam, kam dopadl.
Nejde o místo, kvůli kterému by stálo za to projet půl Namibie. Pokud ale máte cestu kolem, stojí za krátkou zastávku. Jen málokdy se člověk může dotknout něčeho, co přiletělo na planetu z neznáma.
Kavango a pás Caprivi: úplně jiná Namibie
Když se řekne Namibie, většina lidí si představí červené duny, poušť a nekonečné pláně. Jenže na severovýchodě země čeká úplně jiný svět. Oblasti Kavango a Caprivi jsou plné řek, zeleně a života. Národní park Bwabwata, řeka Okavango i mokřady připomínají spíš Botswanu než krajinu, kterou si s Namibií běžně spojujeme.
Národní park Bwabwata je výjimečný tím, že v něm vedle divoké zvěře žijí také místní komunity. Právě tady jsme zažili skupiny slonů, hrochy i úplně jinou atmosféru než ve vyprahlé Namibii na jihu a západě země.
Večer jsme seděli u řeky Okavango, zatímco se ze tmy ozývalo mlaskání hrochů. Jindy nás ze spaní budilo troubení slonů. Jsou to zvuky, které člověk nevnímá jen ušima, ale celým tělem, protože nikdy přesně neví, jak daleko jejich původce skutečně je.
Co vidět v Namibii aneb co stihnete za dva až tři týdny?
Jak píšu výše, Namibie je opravdu veliká. Namibie je obrovská země a vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou mnohem větší, než se na mapě zdá. Právě to bývá nejčastější chyba při plánování.
Za dva týdny lze pohodlně projet trasu Windhoek – Sossusvlei – Walvis Bay a Swakopmund – Spitzkoppe – Etosha – Windhoek. Jde o nejčastější itinerář pro první návštěvu a nabízí to nejlepší z Namibie, aniž byste museli trávit většinu dovolené za volantem.
Máte-li k dispozici tři týdny, můžete cestovat výrazně klidnějším tempem a přidat Lüderitz s městem duchů Kolmanskop, hlubší část Damaralandu nebo divoký Kaokoland. Ještě dál na severovýchod leží oblast Kavango, národní park Bwabwata a vodopády Epupa, které patří k nejkrásnějším částem země, ale kvůli velkým vzdálenostem si zaslouží alespoň další týden.
Konkrétní itinerář vždy závisí na ročním období, typu auta, stylu cestování, způsobu ubytování i na tom, kolik času chcete trávit řízením.
Co bych doporučoval (před) cestou nepodcenit
Rezervace ubytování
Pokud cestujete v hlavní sezoně, rezervujte ubytování s dostatečným předstihem. To platí zejména pro kempy a lodge v národních parcích.Řízení po šotolině
Většina hlavních turistických tras vede po kvalitních šotolinových cestách. Přesto je potřeba přizpůsobit rychlost jejich stavu. Největším rizikem nejsou výmoly, ale příliš vysoká rychlost.Palivo
Mezi čerpacími stanicemi mohou být i stovky kilometrů. Vyplatí se tankovat dřív, než si myslíte, že je to potřeba.Pneumatiky
Defekt není otázkou smůly, ale spíš statistiky. Naučte se vyměnit kolo a při převzetí auta zkontrolujte rezervu i potřebné nářadí.Počasí
Přes den může být více než 30 °C, zatímco ráno teplota klesne k nule. Na jedné cestě tak využijete kraťasy i teplou bundu.
Chcete itinerář připravený na míru?
Každá cesta do Namibie je jiná. Připravím vám trasu podle délky cesty, rozpočtu, typu auta i toho, jestli chcete hlavně safari, fotografovat nebo poznat odlehlé části země.
Součástí jsou ověřená ubytování, doporučené denní trasy, tipy na fotografická místa, zajímavé zastávky i praktické zkušenosti z vlastního cestování, které při plánování opravdu pomohou.
Na závěr: Namibie není jen Sossusvlei a Etosha
Mnoho lidí přijíždí do Namibie hlavně kvůli dunám v Sossusvlei a safari v Etoshe. Obě místa návštěvu rozhodně zaslouží.
Naše nejsilnější zážitky ale často neměly nic společného s těmi nejznámějšími atrakcemi.
Byla to jinovatka na stanu. Mraky ležící na zemi. Prázdná silnice vinoucí se mezi horami. Skupina slonů objevující se v oblaku prachu. Zvuk hrochů přicházející v noci od řeky. Studené pivo po dlouhém dni. Obyčejné grilování pod hvězdami. A pocit, že nejbližší civilizace je velmi daleko.
Namibie není země, kterou si člověk zapamatuje jen podle jednotlivých míst.
Zapamatuje si hlavně prostor.
Ticho.
Světlo.
Prach.
A cesty, které mizí někde za obzorem.
Views: 99