Nikaragua má mnohem víc tváří, než se na první pohled zdá. Barevné ulice koloniálních měst střídají svahy sopek, kávové plantáže mizí v horské mlze a řeky se pomalu vinou do hloubi pralesa. Na jedné straně země duní Pacifik, ve vnitrozemí se nad hladinou obrovského jezera zvedají dvě sopky ostrova Ometepe. A pak jsou tu místa stále opředená tajemstvím, nad nimiž zůstává rozum stát a ani moderní věda nenabízí jasné odpovědi. Místa jako Canta Gallo.
Vybral jsem jedenáct míst, která dohromady nabízejí průřez tím, co mě na Nikaragui baví. Najdete mezi nimi známé zastávky, jako jsou Granada, León nebo Ometepe, ale i místa, ke kterým už tolik cestovatelů nezamíří. Od sopečných kráterů přes mlžné lesy Peñas Blancas až po Río San Juan a pobřeží u Los Zorros. Každé ukazuje trochu jinou Nikaraguu.
Río San Juan a El Castillo
Río San Juan má zvláštní kouzlo. Vytéká z Nikaragujského jezera a podél hranice s Kostarikou se postupně noří stále hlouběji do džungle. V úzkém člunu se tísníte s místními indiány, zbožím určeným k prodeji a občas i domácími zvířaty. Míjíte malé vesnice a osamělé dřevěné domy, pro které je řeka jedinou spojnicí s okolním světem.
Před El Castillo klidnou plavbu vystřídají peřeje Raudal del Diablo. Přímo nad nimi se tyčí stará španělská pevnost a pod ní městečko barevných dřevěných domů bez jediné silnice. El Castillo je poslední výspou předtím, než se řeka ztratí v pralese a pokračuje až ke Karibiku. Río San Juan je zároveň jedinou přístupovou cestou do této části rezervace Indio Maíz, jednoho z největších pralesů Střední Ameriky.
Jak se tam dostat?
Do San Carlos na břehu Nikaragujského jezera jezdí přímé autobusy z terminálu Mercado Mayoreo v Managui, cesta trvá přibližně sedm až osm hodin. Ze San Carlos pokračují veřejné čluny po Río San Juan do El Castillo a dalších osad níže po proudu. Plavba trvá podle typu člunu a počtu zastávek několik hodin. El Castillo není napojeno na silniční síť, proto je dobré ověřit si časy odjezdů přímo v přístavu v San Carlos
↑ Zpět na mapu
Indio Maíz & Canta Gallo
Rezervace Indio Maíz chrání jeden z největších a nejzachovalejších nížinných pralesů Střední Ameriky. Jedním z míst, odkud do něj můžete vstoupit, je malá komunita Bartola na stejnojmenné řece. Člun postupně zpomaloval, okolní vegetace houstla a nad hlavou se ozývaly opice, tukani a další obyvatelé pralesa. Odtud jsme pokračovali pěšky po úzkých stezkách do zeleného světa, který jako by neměl konec.
Ještě mnohem hlouběji v pralese leží Canta Gallo, malá komunita původních obyvatel Rama a jedno z nejzáhadnějších míst Nikaraguy. Mezi stromy se ukrývají mohutné kamenné struktury připomínající stupňovité pyramidy. Kdo je vytvořil, kdy vznikly a k čemu sloužily, však nikdo spolehlivě neví. Nejsem nijak spirituálně založený člověk, ale tady jsem sám nevěděl, co si myslet. Jen jsem mlčky stál, díval se kolem sebe a nasával atmosféru místa, které si své tajemství zatím nechává pro sebe.
Jak se tam dostat?
Do rezervace Indio Maíz se z El Castillo pokračuje s průvodcem člunem k řece Bartola. Za Canta Gallo musíte doplout až do San Juan del Norte, najmout si místního průvodce a s ním pokračovat člunem a pěšky hluboko do džungle.
↑ Zpět na mapu
Volcano Telica
Výstup na sopku Telica není nijak složitý. Jednodenní cesta vede otevřenou krajinou až k obrovskému kráteru, ze kterého stoupá sirný kouř a z hlubin se ozývá temné dunění. Stojíte jen několik metrů od okraje a díváte se do nitra jedné z nejaktivnějších sopek Nikaraguy.
Sopka leží na území místní indiánské komunity, jejíž členové nahoře vybírají vstupné. A protože i uprostřed pusté sopečné krajiny funguje drobný obchod, prodávají tu také vychlazené pivo. Stačí si sednout na svah, otevřít plechovku studeného piva a čekat, až zapadající slunce zalije okolní kopce a sopky oranžovým světlem.
Jak se tam dostat?
Na Telicu se můžete vydat samostatně delším trekem, jednodušší a často i ekonomicky rozumnější je ale výlet s některou z místních agentur v Leónu. Ty zajišťují dopravu terénním autem blíže k sopce, průvodce i návrat po západu slunce.
↑ Zpět na mapu
Volcano San Cristóbal
San Cristóbal je se svými 1 745 metry nejvyšší a zároveň jednou z nejaktivnějších sopek Nikaraguy. Už z dálky působil jeho téměř dokonalý kužel až klidně, samotný výstup byl ale úplně jiný příběh. Cesta na vrchol byla jedním velkým útokem na prudký a velmi kluzký sopečný svah, pokrytý popelem a uvolněnou sutí. Uděláte několik kroků vzhůru a vzápětí se o kus sesunete zpátky. Bez stínu, v horku a sirném vzduchu to byla místy opravdu pekelná cesta.
Nahoře ale na únavu rychle zapomenete. Před námi se otevřel obrovský kouřící kráter a za ním výhledy na celý řetězec nikaragujských sopek, zelené nížiny Chinandegy i vzdálený Pacifik. Kvůli tomuhle pohledu stálo za to absolvovat celé to peklo.
Jak se tam dostat?
Výstup se obvykle organizuje z Chinandegy nebo Leónu, odkud vás terénní auto doveze k některému z nástupních míst pod sopkou. Trasa není dobře značená a San Cristóbal je stále aktivní, proto je rozumné vyrazit s místním průvodcem, který zná aktuální podmínky. Počítejte s celodenním a fyzicky náročným výstupem, který začíná brzy ráno kvůli pozdějšímu horku.
↑ Zpět na mapu
Matagalpa
Matagalpa leží v zelených horách severní Nikaraguy a patří k místům, kam mnoho zahraničních turistů nezamíří. Hned po příjezdu mě překvapil zdejší vzduch. Zvláštně voněl kávou, tabákem a doutníky, které k této části země neodmyslitelně patří. Okolní svahy pokrývají kávové plantáže a nad městem se často drží mraky, díky nimž je zdejší podnebí příjemnější než v rozpálených nížinách.
Při procházení městem jsem měl pocit, že tady se nic nepřikrášluje. Na tržištích visely kusy masa přímo u cesty, mezi stánky se tlačili lidé, autobusy i zboží a z otevřených dílen se ozýval každodenní ruch. Matagalpa se nesnažila zalíbit. Právě proto jsem tu ale mohl poznat Nikaraguu takovou, jaká skutečně je.
Jak se tam dostat?
Do Matagalpy jezdí z terminálu Mercado Mayoreo v Managui přímé chicken busy i rychlejší expresní autobusy. Cesta trvá přibližně tři hodiny. Spojení funguje také z Leónu, Estelí a dalších měst severní Nikaraguy, někdy s přestupem.
↑ Zpět na mapu
Oblast Peñas Blancas
Masiv Peñas Blancas se mi většinu času schovával v mracích. Bílé skalní stěny se chvíli objevovaly nad zelenými svahy a pak mi znovu mizely v mlze. Všude kolem rostly kapradiny, mechy a obrovské listy nasáklé vodou, mezi nimiž padaly z hor úzké vodopády. Po rozpálených nížinách Nikaraguy jsem se najednou ocitl v chladném a vlhkém světě, kde téměř všechno kapalo, šumělo a vonělo pralesem.
Na úpatí hor se střídaly malé vesnice s plantážemi kávovníků a banánovníků, na kterých rostou především banány určené k vaření. Lidé tu žijí hlavně z toho, co vypěstují na prudkých svazích, a káva z Peñas Blancas patří k tomu nejlepšímu, co můžete v Nikaragui ochutnat. Turistů sem přijíždí minimum a večer se celé údolí ponoří do tmy a ticha, ze kterého se ozývá jen déšť, hmyz a vzdálené hlasy z okolních farem.
Jak se tam dostat?
Z autobusového nádraží Guanuca v Matagalpě jeďte chicken busem směrem na El Cuá nebo Bocay a vystupte na křižovatce Empalme La Manzana. Cesta trvá přibližně tři hodiny a posledních několik set metrů se pokračuje pěšky do komunity Peñas Blancas. Časy zpátečních autobusů si ověřte na místě, protože poslední spoje odjíždějí už odpoledne.
↑ Zpět na mapu
Los Zorros
Los Zorros je dlouhý pruh tmavého písku na severním pobřeží Nikaraguy, kam většina zahraničních turistů vůbec nedorazí. Podél pláže už stojí několik menších resortů a jednoduchých restaurací, jejich hosty jsou ale hlavně místní rodiny. Když jsem se procházel podél pobřeží, dunění Pacifiku téměř přehlušovalo všechno ostatní. Bylo tu horko, prázdno a syrovo, úplně jiný svět než známá letoviska na jihu země.
Nedaleko se oceán setkává s mangrovy rezervace Estero Padre Ramos. Na jedné straně burácí vlny, na druhé se mezi kořeny mangrovníků téměř nehybně rozlévá voda plná ptáků, krabů a rybářských člunů. Nejlepší chvíle přichází večer, kdy se slunce pomalu propadá do Pacifiku a široká pláž se téměř vyprázdní.
Jak se tam dostat?
Z Chinandegy jeďte chicken busem do El Viejo a odtud pokračujte místním autobusem nebo collectívem směrem na Jiquilillo. Los Zorros leží dál na sever podél pobřeží a poslední část cesty je nejjednodušší absolvovat taxíkem, místním odvozem nebo pěšky po pláži. Časy zpátečních spojů si ověřte předem, protože doprava v této oblasti končí poměrně brzy.
↑ Zpět na mapu
Ometepe
Ometepe se nad hladinou Nikaragujského jezera objeví už dlouho předtím, než trajekt dopluje do přístavu. Na jedné straně se zvedá téměř dokonale pravidelný kužel aktivní sopky Concepción, na druhé zelená Maderas, jejíž vrchol se většinu času schovává v mracích. Dvě naprosto odlišné sopky spojené úzkým pruhem země vytvořily ostrov, který už při příjezdu působí trochu neskutečně.
Při cestě po Ometepe jsem měl obě sopky téměř neustále před očima. Jedním z mých top zážitků v Nikaragui měl být výstup na Concepción. Příroda ale měla jiný názor. Strmý výšlap byl skvělý, většinu času jsem však stoupal v husté mlze, takže nakonec šlo spíš o samotnou cestu než o výhledy. I tak měl výstup svoje kouzlo a sílu sopky jsem v té mlze vnímal možná ještě intenzivněji.
Přestože už ostrov dávno objevili turisté, mimo hlavní místa si stále zachovává pomalý venkovský rytmus. Večer stačí dojít k jezeru a sledovat, jak slunce mizí za vodou a obě sopky se postupně ztrácejí ve tmě.
Jak se tam dostat?
Z města Rivas jeďte autobusem nebo taxíkem do přístavu San Jorge. Odtud několikrát denně vyplouvají trajekty a menší lodě do Moyogalpy a San José del Sur, plavba trvá přibližně hodinu. Po ostrově se můžete pohybovat chicken busy, taxíky nebo na pronajaté motorce či skútru.
↑ Zpět na mapu
Granada
Granada patří k nejstarším a nejkrásnějším městům Střední Ameriky. Barevné fasády, dlážděné ulice a historické kostely tu vytvářejí atmosféru, ve které jsem dokázal chodit celé hodiny bez konkrétního cíle. Dominantou je katedrála na hlavním náměstí, stačí ale odbočit z turistických ulic a město rychle ukáže jinou tvář.
Nejvíc mě bavilo obrovské místní tržiště, kde se mezi stánky s ovocem, masem, oblečením a vším potřebným tlačili lidé, vozíky i autobusy. Odpoledne jsem se pak díval z věže kostela La Merced přes červené střechy až k sopce Mombacho. Jen kousek od města leží stovky ostrůvků Isletas, mezi kterými se projíždí člunem kolem rybářů, vodních ptáků a domů ukrytých v tropické vegetaci.
Jak se tam dostat?
Z Managuy jezdí do Granady přímé minibusy z terminálu Casimiro Sotelo, dříve známého jako UCA, cesta trvá přibližně hodinu a půl. Pravidelné autobusové spojení funguje také z Masayi a Rivasu. Na ostrůvky Isletas vyplouvají čluny z přístaviště u jezera několik kilometrů od centra Granady.
↑ Zpět na mapu
León
León působí syrověji a neklidněji než uhlazenější Granada. Nad barevnými ulicemi se zvedá mohutná bílá katedrála, z jejíž střechy jsem měl jako na dlani město i okolní řetězec sopek. Revoluce je tu stále přítomná v nástěnných malbách, památnících, stopách po kulkách i příbězích bývalých sandinistických bojovníků. Ale čert vem revoluci. León je jiný hlavně lidsky. Je trochu neuspořádaný, hlučný a nedokonalý, ale právě tím je svůj. Ze všech nikaragujských měst měl pro mě asi nejsilnější genius loci.
León navíc původně stával úplně jinde. První město založili Španělé roku 1524 na břehu jezera Managua přímo pod sopkou Momotombo. Po sérii erupcí a ničivém zemětřesení ho obyvatelé v roce 1610 opustili a přesunuli na dnešní místo.
Jak se tam dostat?
Z Managuy jezdí do Leónu přímé minibusy z terminálu Casimiro Sotelo a levnější chicken busy z terminálu Israel Lewites, cesta trvá přibližně dvě hodiny. Do León Viejo se pokračuje autobusem do La Paz Centro a odtud místním spojem nebo taxíkem směrem na Puerto Momotombo.
↑ Zpět na mapu
Volcano Masaya
Masaya nepůsobí jako klasická sopka, na kterou musíte několik hodin stoupat. Autem jsem vyjel téměř až k okraji a po vystoupení se přede mnou otevřela obrovská pekelná díra v zemi. Z kráteru Santiago stoupal kouř, ve vzduchu byla cítit síra a hluboko pode mnou žhnula a pohybovala se láva. Jen jsem stál na okraji a nevěřícně sledoval, co se děje v nitru země.
Původní obyvatelé považovali kráter za bránu do podsvětí a španělští dobyvatelé mu říkali La Boca del Infierno, Ústa pekla. Když jsem po setmění sledoval červenou záři osvětlující kouř stoupající z hlubin, vůbec jsem se jim nedivil. Tohle místo opravdu působilo jako otevřená brána do pekla.
Jak se tam dostat?
Národní park leží u hlavní silnice mezi Managuou a městem Masaya. Autobusem můžete dojet k odbočce do parku, od vstupu ke kráteru je ale ještě několik kilometrů, proto je jednodušší využít taxi, vlastní auto nebo organizovaný výlet. Přístup ke kráteru i večerní návštěvy se mění podle aktuální sopečné aktivity, proto si otevření parku ověřte předem.
↑ Zpět na mapu
Views: 21