Když se řekne Francouzská Guyana, většina lidí jen pokrčí rameny. Někdo možná slyšel příběh Henriho Charrièra, známého jako Motýlek., jiný odpoví ve stylu: „něco v Jižní Americe, někde vedle Surinamu, ne?“ Realita je ale daleko barevnější – i temnější. Tahle zámořská část Francie je divoká, nezkrotná, plná kontrastů a překvapení.
A já se tam v březnu 2025 vydal. V období sucha, které… se nekonalo.
Když se bavíme o tropech, tak většině naskočí obrázek bílých pláží, průzračného moře a kokosových palem. Jenže jaká je Francouzská Guyana v reálu? Jiná, je to trochu jiný příběh. Pobřeží lemují nekonečné mangrovy a bahnité mělčiny. Moře má kalnou hnědošedou barvu, obří řeky jako Maroni, Oyapock nebo Approuague do něj totiž splachují tuny hlíny z pralesa. Pláže tu skoro nejsou, a když už, tak rozhodně ne na opalování. Francouzská Guyana není prostě destinace nádherných pláží. Ale pokud někdo jako já hledá džungli, syrovost a atmosféru, Guyana ho dostane.
Dál od moře, ve vnitrozemí, totiž začíná jiný svět. Deštný prales bez konce, vlhkost, co vleze pod kůži, a ticho, které není tiché – jen plné jiných zvuků. Život je tu všude: v korunách stromů, pod nohama, ve vodě.
A co infrastruktura a ceny? Jak to tady je? Tak začneme hned u spaní. Vzhledem k cenám to tu není o hotelech či hostelech. Většinu noci jsem strávil v tzv. carbetech – jednoduchých otevřených přístřešcích v džungli nebo u vody, kde jsem si zavěsil hamaku s moskytiérou a doufal, že pršet bude jen venku.
A doprava? Stopování tu je prakticky nereálné a hromadná doprava? Tak ta také ne. Aby se dalo cestovat nezávisle a skutečně se dostat tam, kam chci, půjčuji si auto. Jinak to v Francouzská Guyaně nedává smysl.
A ještě něco málo k cenám. I když to vypadá jako vzdálená periferie Francie, ceny tu jsou překvapivě vysoké – klidně o 30 % vyšší než v kontinentální Francii. Ale zase, na trzích ovoce a zeleninu koupíte poměrně levně, bagety také drahé nejsou a pak tu je pravé a levné hmongské Pho, Nem a Coconut cafe.
Měl jsem plán. Dostat se po řece Maroni až do vnitrozemí, spát v hamace uprostřed džungle, zaletět do vesnice Saül hluboko v pralese. Jenže tropy si psaly vlastní scénář – pršelo, Maroni se vylila, cesty zmizely. A let do Saül? Zapomeň. Letenky se tam nedají koupit online, funguje jen rezervace přes místní agenturu. Ale i ta varianta padla – místa v letadle byla vyhrazena pro indiány, kteří potřebovali zpět do svých komunit. Tak jsem z plánů uvařil novou trasu. Improvizovanou, ale o to silnější.
Cayenne – tanec a rytmus na úvod
Přistání v Cayenne mě hodilo rovnou do víru karnevalu. Masky, bubny, barvy, pot, rytmus. Místní karneval není turistická atrakce – je to život. Ideální rozcvička před cestou dál.
Saint-Laurent-du-Maroni – řeka, rum a minulost
S dalším dnem mířím dál na západ, až ke hranici se Surinamem – do Saint-Laurent-du-Maroni. Město, které jako by zpomalilo čas. Vzduch je těžký, řeka Maroni líná a prales všude kolem. Po příjezdu mířím do místní destilérky, kde voní cukrová třtina a dřevo. Rum, který tu vyrábějí, je silný a syrový. Přesně jako krajina, která se s nikým nemaže. Noc trávím v carbetu u řeky, v hamace s moskytiérou.
Ráno mě budí zpěv ptáků a vlhkost, která tu není výjimkou, ale standardem. Vydávám se ještě dál podél řeky do Apatou – vesnice na břehu Maroni a přesto uprostřed džungle. Tady není prales za městem. On je v něm.
Vracíme se zpátky do Saint-Laurentu. Není to jen ospalé hraniční město u vody – nese v sobě i stíny historie. Bývalo to hlavní vstupní místo pro trestance, které Francie posílala do Guyany. Každý, kdo měl skončit na galejích, prošel Camp de la Transportation. Betonové cely, železné dveře, dusné tropické vedro. Místo, kde i dnes projede člověkem mráz. A večer? Večer se město znovu probouzí – je karneval. Ale jiný než v Cayenne. Syrovější, opravdovější. Davy v ulicích, hudba, která nikdy nekončí, masky, které nejsou hezké, ale silné. Lidé tančí. Možná na zapomnění. Možná jako odpuštění. A já? Snažím se to všechno vstřebat. Město, které nejde jen navštívit. Musíš ho nechat projít pod kůži.
Petit-Saut – zatopený prales
Petit-Saut nebyl v plánu. Objevil se až ve chvíli, kdy mi záplavy zrušily výpravu po řece Maroni a let do Saül. Jenže právě tyhle dny často přinesou nejvíc. Přehrada z devadesátých let zatopila stovky kilometrů amazonského pralesa a vytvořila temné jezero plné mrtvých stromů. Krajina jako po tiché apokalypse – bez výbuchu, jen s dlouhým tichem.
Kajak klouže mezi šedými pahýly stromů, voda je klidná, tichá, hluboká. Jsem tu sám – jen já a zvuky, které nejsou úplně z tohoto světa. Občas pták, občas šplouchnutí, občas jen klid. Pod hladinou spí prales, který nezmizel, jen změnil podobu. Když se večer vracím do carbetu, jsem spálený, utahaný, ale mentálně odpočinutý. Nebyl to adrenalin. Byl to zážitek ticha, přírody a místa, které jsem vůbec nehledal – a přesto našel. Večer si dávám místní rum s kolou a je mi fajn.
Cacao – déšť, džungle a vietnamská polévka
Po dnech strávených na západě se vracím zpět na východ – do vesnice jménem Cacao. Na mapě nenápadné místo, ale jakmile tam dorazíš, pochopíš, že právě sem jsi měl přijet. Vesnice Hmongů, přesídlených z Laosu a Vietnamu, je plná zeleně, života a vůní. První den vyrážím na trek k vyhlídce Sentier de la Savane-roche Virginie – dusno, pot, kluzké kameny. Ale odměnou je výhled na nekonečný oceán pralesa. Stojím sám, v tichu, jen s větrem a potem v očích.
Druhý den už je jiný kalibr: Sentier Molokoï – nejdelší značený trek v celé Guyaně. A opět se potvrzuje, že já si umím vybrat počasí – od začátku do konce prší. Osmnáct kilometrů pralesem, v bahně, po kořenech, přes vývraty. Nahoru, dolů, brodím stoupající potoky. Jdu pomalu, promočený. Není to výkon, který se měří. Je to setkání s něčím větším, co tě přetvoří. Když po osmi hodinách vylézám zpátky na silnici, jsem zničený. Ale zároveň úplně klidný. Džungle mi něco vzala – a něco nechala.
Třetí den přichází odměna. Nedělní trh. Vesnice ožije – proud barev, chutí, vůní. Rambutany, papáji, mangostany, okra… a mezi tím vším vietnamská Pho, smažené nudle, silná káva s kondenzovaným mlékem. Lidé posedávají u plastových stolků, smějí se, vaří, nikam nespěchají. Cacao není místo, kam jedeš něco „vidět“. Je to místo, kde prostě jen jsi. A to úplně stačí.
Kourou a Ostrovy spásy – rakety, galeje a tyrkysové ticho
Z Cacaa se přesouvám do Kourou – města se dvěma tvářemi. Ta první míří k nebi: z místního kosmodromu startují evropské rakety Ariane, Sojuz a Vega. Všechno je tu precizní, technické, budoucí. Pokud máš štěstí, můžeš sledovat start. Měl jsme to v plánu, neplánovaně. Ale osud zasáhl a let se zrušil 30 minut před startem. Ale stejně, já jsem přijel kvůli druhé tváři Kourou – ta, která se dívá zpátky.
Z přístavu vyrážím katamaránem na Îles du Salut – Ostrovy spásy. Název zní jako tropický ráj, ale realita je jiná. Tři ostrovy – Île Royale, Île Saint-Joseph a Ďáblův ostrov – tvořily jádro trestanecké kolonie. Na první pohled vypadají idylicky: palmy, moře, šumění větru. Ale mezi tím – zbytky věznic, rezavé mříže, zdi zarostlé liánami. Île Royale působí téměř poklidně, ale jakmile vstoupím do starých cel, atmosféra se změní. A na Île Saint-Joseph, kde bývala samotka? Tam ticho vibruje. Malá cela bez světla, bez zvuku. Jen vítr a moře. Dívám se dovnitř a je mi úzko.
Nejtemnější je však Île du Diable, Ďáblův ostrov. Nepřístupný, obklopený silnými proudy, viditelný jen z dálky. Právě tady byl vězněn kapitán Dreyfus. A možná právě proto stačí pohled – nemusím tam vstoupit, abych cítil, co ten ostrov znamená. Když se večer vracím zpět do Kourou, děti skáčou do vody, turisté si dávají pivo. Ale mně se to všechno ještě točí v hlavě. Ostrovy spásy nejsou krásné. Jsou silné. A neodpouštějí rychlé prohlídky.
Cayenne – trh, vítr a konečná stanice?…kdo ví..
Z ostrovů se vracím zpátky tam, kde to celé začalo – do Cayenne. Tentokrát bez karnevalu, bez masek, jen obyčejné město. Cítím, že už ho vnímám jinak. Jako by všechno, co jsem zažil, dalo Cayenne jiný obrys. Už to není vstupní brána. Je to poslední stránka.
Stíhám středeční trh. Větší, hlučnější a chaotičtější než ten v Cacau. Všechny kultury Guyany tu žijí vedle sebe – kreolské koření, čínské nudle, vietnamská zelenina, rybáři s úlovky a hudba z repráků. Je to šum, který nemá řád, ale přesto dává smysl. Chvíli jen stojím a pozoruju. A i když se kolem všechno hýbe, cítím v sobě klid.
A závěrem…
Francouzská Guyana je těžká země na cestování. Ne kvůli nebezpečí, ale kvůli nečekanému – počasí, vzdálenostem, infrastruktuře, tempu, které si určuje sama. Nedá se projet rychle. Nedá se „dát“. Musíš ji brát takovou, jaká je – vlhká, zarostlá, trochu náladová a absolutně nevyzpytatelná. Ale když to uděláš, vrátí ti to po svém. Možná ne hned, ale o to silněji.
A co jsem si přivezl domů? Láhve místního rumu a tropické ovoce. Moje klasika. A k tomu hodně vzpomínek, co se nedají zabalit ani vyfotit. Jen nosit v sobě. Pomalu. Po guyansku. A které ti nedají spát, než se tam znovu vrátíš.
Tak uvidíme.
Views: 151