Když jsme mířil do Číny tak jsem byl plný očekávání, ale zároveň jsme se tak trochu obával zklamání. A jako samostatnou kapitolu jsme pak bral politický režim. Ale ten tu ted hodnotit nechci, neb si nezaslouží, aby si ním člověk kazil den.
Ale zpět. Země vycházejícího slunce a císařů. Takhle mluví o Číně asi slyšel každý. Ale jak je to opravdu? Je duch císařů stále přítomen? Je Čína opravdu tak jiná? Tak velkolepá?. Na tohle všechno jde odpovědět ano. Každá stavba je jiná monumentální, spektakulární a je z ní cítit velikost dávno zašlé moci. Na celém světe je jen málo staveb, které dokážou konkurovat té neskutečné monumentalitě. Velká zeď, hradby Xianu, terakotová armáda nebo Zakázané město.
Až v Číně si člověk uvědomí, co to znamená žít ve velké zemi. Tři hodiny na cestě není doba, je to okamžik. V Číně také platí jedno pravidlo. A to, že osobní prostor je menší jak 5 cm a stát může všechno. Ale to zase zabíhám někam kam nechci. A další věcí v Číne je monumentalita. Staveb i přírody.
Ale to není zdaleka všechno. Čína jsou i lidé. A tady začíná tak trochu kámen úrazu. Respektive, tady dopadá ruka politiky. Bud jsou to totiž dělníci, kteří ani nemají sílu, čas a chuť (a to že neumí anglicky je věc další) se bavit. Nbeo to jsou “lidé politicky spolehlivý” a ti se baví jen v míře nezbytně nutné. Za opravdovým lidským příběhem musí člověk v Číně na venkov a na ji, o tom více – Čína: od hor a řeky básníků až k Nefritovým horám
Views: 2
