Lonely traveler, aneb změna cestou

Letos je to 30 let od mé první cesty za oceán. První cesty, na kterou jsem vyrazil sám. Do Mexika. A první cesty, který vlastně nastavila to, jak budu cestovat dál. A když se ohlédnu zpět, je to jízda. A plánuji v ní pokračovat dál.

První cesta byla vlastně docela „drsný začátek“. Tím myslím třeba přepadení autobusu při cestě z Tuxtly Gutiérrez do San Cristobal de la Cassas. Nebo prvních hodně tequil (s teleportem) v taverně hned vedle Zócala či dlouhá párty v Mezcalerii v Oaxace.

Je pravda, že při dalších cestách jsem šel více na klid (no alespoň jjsem se vždy snažil), ale i tak znám třeba celu na policejní stanici v Buenavistě na Filipínském Marinduque nebo i jinde… Ale ne vždy to bylo vyhrocené. Někdy to byl třeba jen spánek v hammace ve veřejném parku (Manila a Buenos Aires), který se nelíbil policii nebo obsazení lůžka ve vlaku do Varanasi (to se nelíbilo průvodčímu, ale já nebyl ve stavu, kdy jsme s ním chtěl debatovat. tak raději ustoupil 😀).

Zažil jsem i hodně různě divokých párty. Třeba v Queenstownu na Zélandě, Cuscu či Iqitos v Peru, na pláži v kambodžském Sihanoukville či v Lost end Found backpackeru v Panamě.

A bylo toho mnohem a mnohem víc. Potkal jsme se kupou úžasných lidí, viděl místa která jsou prostě úžasná (a mnohá už ani vlastně nejsou). Procházel jsme se užasnou přírodou, viděl divokou zvěř i byl na svatbách a pohřbech.

Z mnohých míst vlastně ani nemám fotky mne, ale z těch co jsou, tak tu jsou: D…no ostatně, podívejte se sami 🙂