Maroko: od Atlantiku po Saharu

Marakéš

Marakéš je hlučný, barevný a vyčerpávající. Mně k srdci nepřirostl, ale bez něj Maroko nepochopíte. Večer se náměstí Jemaa el-Fna změní v obří kuchyni pod širým nebem, kde se míchá kouř z grilů s hudbou, vyvolávači a zaklínači hadů. Ve dne pak stojí za to utéct z hluku súků do tichých paláců a zahrad, kde člověk najednou slyší vlastní kroky.

Vysoký Atlas: Imlil a Aroumd

Jen hodinu a půl od Marakéše začínají hory, které jako by do Maroka nepatřily. Údolí Imlil je zelené, plné ořešáků, jabloní a třešní, a na jeho konci leží berberská vesnice Aroumd, nad kterou se zvedá Džabal Toubkal, nejvyšší hora severní Afriky. Do vesnic se chodí pěšky nebo s mulou a večer je tu takové ticho, že je slyšet potok v údolí.

Telouet, údolí Ounila a Ait Ben Haddou

Kdo jede z Marakéše přes průsmyk Tizi n’Tichka, může pokračovat po hlavní silnici, nebo odbočit vlevo do údolí Ounila. Ta nenápadná silnice kopíruje starou karavanní cestu mezi Marakéšem a subsaharskou Afrikou a vede kolem kasby Telouet, zelených oáz a hliněných ksarů až do Ait Ben Haddou. Pro mě jeden z nejhezčích úseků celého Maroka.

Ouarzazate a oáza Fint

Ouarzazate je brána do pouště a filmové hlavní město Maroka. Na okraji města stojí obří solární elektrárna Noor a kolem kasby v palmových hájích. A jen kousek odtud, za kamenitou plání, leží zapomenutá berberská oáza Fint, kde se zastavil čas. Hliněné domy, mešita, palmy a večer ticho a vůně tažínu.

Údolí Drâa a Zíz

Na jihu Maroka tečou z Atlasu do pouště dvě řeky a kolem obou vyrostly nekonečné palmové háje. Údolí Drâa je nejdelší oázou země: od Agdzu po Zagoru se táhnou palmy, stovky hliněných kasb a ksarů a v městečkách se konají trhy, kam se sjíždějí lidé z celého okolí. Na východě pak řeka Zíz prořezává Atlas hlubokým kaňonem a za ním se rozlévá do palmových hájů kolem Errachidie a Erfoudu až k Sahaře u Merzougy.

Sahara: M’Hamid a Merzouga

Sahara má v Maroku dvě tváře. Na konci údolí Drâa leží ospalý M’Hamid, poslední základna civilizace před nekonečnými písečnými pláněmi a odrazový můstek k dunám Erg Chigaga. Na východě pak Merzouga s dunami Erg Chebbi, nejznámějšími v zemi. Obě místa stojí za to, každé jinak.

Střední Atlas

Cesta z pouště na sever vede přes Střední Atlas, kam turisté jezdí málo. Soutěsky, rudé kopce, náhorní plošiny, cedrové lesy, kde v zimě leží sníh, a vodopády Ouzoud. Silnice jsou prázdné, vesnice malé a cizinec je tu úkazem. Přesně kvůli takovým cestám se vyplatí půjčit si v Maroku auto.

Fes, Moulay Idriss a Volubilis

Sever Maroka je jiný než jih. Zelenější, starší a víc spojený s historií země. Ve Fesu dodnes pracují koželužny tak jako před stovkami let, na svazích hory Zerhoun leží posvátné město Moulay Idriss, kam nemuslimové dlouho nesměli, a kousek pod ním ruiny římského Volubilisu. Tři místa, která se dají spojit do dvou dnů a každé ukazuje Maroko z jiné strany.

Atlantské pobřeží

Atlantické pobřeží Maroka je po horách a poušti osvěžením. Fouká tu vítr, voní ryby a sůl a města mají portugalské hradby, bílé domy a modré okenice. Azemmour je tichý a skoro bez turistů, Al-Džadída skrývá podzemní cisternu jako z filmu a As-Sawíra je živý přístav plný modrých lodí a racků.

Jih: Taroudant a Anti-Atlas

Jih Maroka mezi Agadirem a Anti-Atlasem je krajinou argánií, žulových skal a hliněných vesnic. Navštívil jsem ho na své první cestě a pořád patří k místům, kam bych se rád vrátil. Taroudant je jako menší a klidnější Marakéš a v horách kolem Tafraoute najdete růžové vesnice opřené o obří balvany.